BUDE TO DLOOOUHÝ!
Ahoj všem! Teď už je jasné, že se hranice do prázdnin neotevřou a tím pádem se nebudu moci před létem vrátit do mé Francouzské školy. Takže vám tu mohu shrnout mých 6 měsíců v mé druhé domovině.
Na začátek musím říct, že to byl naprosto neopakovatelný a úžasný zážitek! Jsem hrozně ráda, že jsem vycestovala! Poznala jsem spoustu skvělých lidí a obohatila se o mnohé zkušenosti. V tomhle posledním článku se budu věnovat různým tématům, která si myslím, že mohla být zajímavá. Pokud jste četli všechny moje zápisy, tak se vám omlouvám, ale asi se tu budu docela opakovat, nicméně to k tomu holt patří...
Co se školního systému týče, už jsem vám ho nějak přibližovala, ale tak naposledy. Ve Francii mají rok rozdělený do trimestrů. Na konci každého trimestru pak obdržíte vysvědčení, kde jsou sepsané vaše známky z jednotlivých předmětů, váš celkový průměr, a pak slovní hodnocení od každého učitele. Slovní hodnocení bývá něco jako: "Bezproblémový student, mohl by se ale více zapojovat v hodinách, jinak úspěšný trimestr, pokračuj." Známky se tu udávají ve stupnici 0-20 s tím, že 20 je nejlepší. Nicméně každý učitel si to dělá docela po svém, takže vám může být předložena písemka na 5, 10, 24, nebo klidně 36 bodů... Prostě jak se to hodí. A francouzští bakaláři si to pak upravují a přepočítávají jak je libo. Co se ale neliší je to, že známky mívají různou váhu. Školní vyučování začíná většinou v osm hodin ráno a končí až s šestou hodinou večerní. Jedna vyučovací hodina trvá 50-55 minut. Během vyučovacích hodin je zakázáno používat mobilní telefony, což vážně všichni dodržovali. Jedna moje kamarádka, mi ale říkala, že u nich na škole telefony nemohl používat nikdo, kdo byl ve školní budově. Dokonce i když jste ho měli zastrčený v kapse a stáli jste na chodbě, bylo normální, že vás učitel vyzval, abyste si ho uklidil do tašky... drsný, co?
Co se samotných vyučovacích hodin týče, dala bych přednost těm českým. Nejen že jsou kratší, ale jsou mnohem líp strukturované, ale vážně se během nich něco dělalo. Když už se náhodou ve Francii probírala nějaká látka, byla často vykládána tak, že tomu nikdo pořádně nerozuměl. Tak třeba:
Matika-tu nikdo nechápal (což se vlastně stává i u nás, takže nic nového),
Fyzika - stejný,
Biologie - Ta probíhala úplně jinak než v Čechách. Já vlastně vůbec nepochopila jak to celé bylo myšlené, protože jsme neprobírali třeba člověka, rostliny, prvoústí nebo já nevím co, hezky pohromadě. Když se nad tím tak zamýšlím, vlastně vůbec nevím, co jsme to probírali. Pořád jsme rozebírali jen nějaké grafy, které třeba popisovali vývoj nějakého prostředí, po tom, co do něj přidám třeba jednu lžičku soli. Pak nám z toho vylezla křivka reakce a my o tom třeba půl hodiny diskutovali. Jako poznámky jsme si pak opisovali to, co učitelka psala na tabuli (Akorát to bylo plné všelijakých odborných názvů, kterým nikdo nerozuměl), takže se pak docela běžně stávalo, že se nějaká moje kamarádka chtěla učit na biologii, seděla nad tím sešitem půl hodiny a pak prostě řekla, že tomu vůbec nerozumí a že neví co se po ní chce. Jednou jsem jim ukazovala naší učebnici biologie (takovou tu velkou bílou) a všichni z ní byli naprosto paf!
Francouzština - ta byla super! Vyklubal se z ní asi můj nejoblíbenější předmět. Vždycky jsme probírali nějakého autora a jedno jeho dílo, které jsme rozebírali jak jen to šlo. Hledali jsme třeba spojitosti s jeho životem a tím, co jsme nacházeli v textu, a to bylo vážně fajn. Učitel dokázal mluvit děsně poutavě, a kdykoli vykládal o nějaké knize nebo dílu, popsal to tak, že jsme všichni hned měli hroznou chuť běžet do knihkupectví a pořídit si jí.
Dějepis+zeměpis - Tam jsme zase skoro nic nedělali. Bylo fajn, že učitel odpovídal na spoustu dotazů, a vlastně to byla největší náplň hodin, nicméně se jich stihlo vždycky zodpovědět tak 5, a tempo přísunu nových informací tak bylo občas až nesnesitelně pomalé. Pravda je, že mít takhle téměř volnou hodinu a moci si povídat se spolužáky bylo fajn, ale když už jsme v té škole museli trávit tolik času, tak by se hodilo, abychom tam také něco dělali.
Intr byl v pohodě. Bylo teda celkem na pytel, že v půl osmé jsme ho museli opustit a vrátit jsme se mohli až po šesté hodině (kromě středy, to se odemykal už ve dvě). Každý večer po jídle jsme měli studijní hodinku, kdy jsme museli jít do jedné prázdné učebny a dělat úkoly, nebo si třeba číst, a být zticha. Každopádně po prvním trimestru nás pak už ani do žádné učebny netahali a stačilo, že jsme měli otevřené dveře do pokoje a byl klid (za to jsem jim vážně byla hrozně vděčná, protože ty studijní hodinky v děsně chladných učebnách mě vůbec nebraly).
Na tohle jsem měla strašný štěstí! Vážně až neuvěřitelný, a moc si toho vážím. Moje hostitelská rodina byla úžasná. Tak hrozně hodná, až to nebylo normální. Tak třeba jsme s tou mou "mamkou" vařily nějaký oběd a ona pak řekla, že nesmí zapomenout dát stranou pro vrátného v tělocvičně (do které chodil můj "taťka"), protože se s ním minulý týden nějak potkala, a během jejich hovoru se zmínila, že zrovna tenhle víkend budeme vařit tohle jídlo. A ten vrátný prostě řekl, že to máme štěstí, že je to jeho nejoblíbenější pochoutka... Takže ona speciálně dávala stranou náš nedělní oběd, pro nějakého "cizího člověka", aby ho překvapila, a udělala mu radost. Chápete co myslím tím, že byli neuvěřitelně hodní?
Moje třída byla další poklad. Ze začátku tam panovaly nějaké neshody mezi cirkusáky a necirkusáky, nicméně to bylo v době, kdy jsem ještě pořádně nikomu nerozuměla, takže to šlo mimo mě. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem si asi s každým v té třídě vážně minimálně jednou pořádně pokecala. Myslím, že v tomhle ohledu mi dost pomohlo i to , že jsem šla znovu do prváku, tudíž do nově vzniklé třídy, kde se skoro nikdo neznal.
Kamarádky jsem si tam našla hned. První den jsem se při stěhování na intr trochu bavila s jednou holčinou, začaly jsme spolu bydlet, a až do konce byla moje největší "intrová kámoška" (jinak jsme měli pokoje po čtyřech).
Ve třídě jsem se pak během prvního týdne připojila k takové skupince praštěných holek, se kterou jsem pak taky zůstala až do konce, a byly to tam rozhodně moje nejlepší kamarádky a velký opory. Dělaly si věčně srandu z mého (děsně silného) přízvuku, ale zároveň mi zakazovaly snahu se ho zbavit, protože jim připadal hrozně roztomilej. No, holky byly vážně úžasný a nezapomenutelný, a jsem hrozně vděčná, že jsem s nimi mohla strávit 6 měsíců...
Další příklad neuvěřitelně hodných lidí by pak rozhodně mohla být rodina mojí cirkusový ségry. Šlo o to, že v mojí hostitelské rodině jsem na víkendy nepřibývala jen já, ale ještě jedna moje spolužačka, která bydlela u Švýcarských hranic, a která se na mé škole věnovala cirkusu, ale aby byla ušetřena několikahodinovému dojíždění na intr, dělala mi v mé náhradní rodině sestru. Takhle za mnou jednou přišla s tím, že bych mohla jet s ní a její rodinou na hory. A já samozřejmě jela :D. Už to by naprosto stačilo. Ale jednou jsem se s jejími rodiči bavila o tom, že bych ráda v létě měsíc ve Francii pracovala. Třeba jako číšnice, nebo v nějakém hotelu, to už by asi bylo jedno. Oni mi pomohli napsat životopis, a pak řekli, že protože jsou kuchaři, tak se zkusí poptat svých známých a kolegů, jestli by nepotřebovali na léto výpomoc. A pak mi navrhli, že kdybych chtěla, tak oni bydlí jen 5 kilometrů od švýcarských hranic, a ve Švýcarsku bych byla ještě mnohem lépe placená než ve Francii, tak že by se kdyžtak mohli zeptat i tam, a spát bych mohla u nich, tím pádem bych bydlela zadarmo. Teď už vím, že kvůli koroně to letos nevyjde, nicméně třeba za rok...
Abych řekla pravdu, tak to byl pro mě ze začátku celkem oříšek. Když jsem v byla v Čechách, tak jsem se skoro nikdy nezastavila. To jsem věčně někde lítala a domů se vracela pozdě večer, nebo v případě víkendů, skoro vůbec. Ve Francii mě ale moje nevytíženost vážně rozčilovala. Hned po příjezdu jsem si domluvila jednou týdně hodinu tenisu, což bylo aspoň nějaký vzrůšo, na druhou stranu hodina týdně mi nepřišla dostačující. Po nějaké době se mi povedlo zkontaktovat tamější skauty a Betlémské světlo, pro které jsem s nimi jela do Remeše byl nezapomenutelný zážitek. Akorát skautování taky nebylo nic zrovna intenzivního. Schůzky se konaly jedno za tři týdny, z toho ale skoro vždycky o prázdninách, kdy jsem byla v Čechách. Ke konci prvního trimestru jsem se dozvěděla o školním basketbalu, který byl jednou týdně dvě hodiny, a to se tam rozhodně stalo mou oblíbenou aktivitou. Popravdě mě celkem mrzelo, že toho nemohu dělat ještě víc, takže jsem třeba koukala na nějaké stránky, že bych mohla hlídat malé děti, ale kvůli naší škole, která prostě končila tak pozdě, bylo nemožné si něco domluvit. Přemýšlela jsem, že bych mohla děti hlídat alespoň přes víkendy, ale věděla jsem, že už bych pak nic nestíhala, jelikož jsem se také potřebovala občas věnovat mým českým povinnostem. Zase to prostě narazilo na Francouzském školském systému... Kdybychom končili dřív, mohli bychom se věnovat věcem, které nás baví a rozvíjí, místo toho, abychom seděli dlouhé hodiny ve škole a nic nedělali... Ale co, jela jsem tam s tím, že chci poznat, jak to tam chodí. A když to mají nastavené takhle, tak ať. Jen mi to přijde celkem škoda.
Jak říká jeden můj kamarád, trpím nemocí, a to, že nejím maso ani cukr. Takže vám tu nebudu popisovat, jak chutnají žabí stehýnka nebo tak. Prostě to bude jen takové celkové shrnutí. Během týdne jsem jedla třikrát denně ve školní jídelně a to bylo v pohodě. Já, jakožto vegetariánka jsem neměla žádný problém si něco najít. Francouzi oproti naší jídelně podávají mnohem více zeleniny a navíc tam byl každý den k dispozici salát bar. Jinak takový "den na talíři" normálního Francouze vypadá asi takhle: Snídaně je vždycky sladká. Většinou je to třeba pečivo s marmeládou. Další jídlo je až oběd a to bývá předkrm, hlavní jídlo, sýr s pečivem a dezert. Teoreticky by pak kolem čtvrté měla být nějaká svačina, která se ale nás, co jsme bydleli na intru netýkala. A celý den se pak završil večeří, a ta vypadala stejně jako oběd. Jinak se Francouzi s přípravou jídel moc nepiplají. Není to jako u nás, kdy se o víkendu začne v 10 dopoledne zadělávat na knedlíky, abychom si ve 12 mohli dát svíčkovou. Tam to většinou bývá jen maso a příloha. Omáčky nejedí vůbec, a polévky jsou jen zeleninové, žádné masové vývary.
V jednom starším článku jsem popisovala, jak na tom byla moje francouzština ze začátku. Nebudu to tu všechno vykládat znova. Moje úroveň byla tak mezi A1 a A2, což značí, že jsem byla ukázkový příklad začátečníka. Zprvu to bylo takové chvílemi nepříjemné, protože jsem si prostě nebyla moc schopná s nikým povídat. Když už jsem ale třeba někomu rozuměla, bylo to peklo, protože jsem nevěděla, jak mu mám odpovědět. Nebo jsem nevěděla, jak se zapojit do různých debat, takže jsem si pak přišla taková nemastná neslaná, co se neumí projevit. Naštěstí jsem měla ty kamarádky, které byly hrozně trpělivé, a když jsem něco nechápala, okamžitě mi to vysvětlily. Díky tomu, že jsem jimi byla pořád nucená mluvit, odpovídat a reagovat, nedostala jsem šanci se francouzštině vyhnout. Teď už si dokážu povídat skoro o čemkoli. Akorát dělám hrozně moc gramatických chyb! Časování sloves, správná větná skladba, nebo používání nějakých jiných, než těch nejzákladnějších časů... Furt se mi to motá. Moje momentální úroveň by se asi dala vyjádřit faktem, že mi chybí asi dvě kapitoly a dočtu první díl Harryho Pottera. Nevím, jak to mívají ostatní, ale já jsem asi s mým pokrokem spokojená. Moc nevím, podle čeho to mám soudit, nebo jak to normálně bývá. Prostě takhle to mám já, a to je asi všechno, co k tomu můžu říct.
Před mým odjezdem jsem se bála, že toho bude hrozně moc. Že přijdu o mnohá přátelství, že se odcizím dětem na skautu, že můj život už nebude stejný jako byl dřív, a že si zavřu spoustu možných dveří. Jediné, co mě ale Francie stála, bylo pár stýskavých momentů. To je všechno.
Neuvěřitelné a nezapomenutelné přátele. Spoustu úžasných a silných zážitků. Ukázala mi, že všechno jde, když se člověk snaží. Naučila jsem se lépe naslouchat ostatním. Začala jsem si více věřit. Dostala jsem možnost naučit se cizí jazyk a poznat jinou kulturu. Donutila mě vystupovat ze své komfortní zóny. Naučila mě vážit si všeho, co mám. Ukázala mi, že stres ničemu nepomáhá. To, že se člověk na druhé usměje, pozdraví, poděkuje, poprosí, může mít neuvěřitelnou sílu... A je toho mnohem víc.
Tenhle půlrok se nedá zapomenout. Díky, že jste mě doprovázeli. Bylo mi potěšením.
