15. 3. Dvacet tři

Na plavání jsem dorazila bez čepice, bez čoček a bez plavacích brýlí. Naštěstí jsem se ale domluvila s Louise, že mi brýle půjčí, a o čepici jsem poprosila učitelku. Jen jsem holt byla slepá.
Velkým tématem tohohle týdne byli němečtí korespondenti, kteří přijeli na týden k mým spolužákům. V podělí se jich k nám pár připojilo během hodiny francouzštiny, a to bylo rozkošný, protože jsem se v nich úplně viděla.
28. 3. jsme měli s hodinou hudební výchovy navštívit operu sídlící v Remeši, a shlédnout tam dvě představení (a taky si dojít na pizzu), takže jsme se  v úterý celé dvě hodiny zaobírali rozbory a poslouchali ukázky.
Ve středu (světe div se), jsem si zase zapomněla vzít ponožky na basket... Díky bohu jsem na dvoře potkala holky z intru, a prostě jsem je poprosila, jestli by mi nepůjčily ty ponožky, co mají právě na sobě, protože jinak si zase odrovnám chodidla. A holky jsou zlatýýý XD. Jinak trénink to byl zase super a pořádně propocenej.
Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale přes týden mívám vypnutý mobil, který nechávám ve skříni na intru, abych byla nucená dělat i něco jinýho, než se bavit s mými českými přáteli. Navíc mě přes týden stejnak nikdo neshání a jen bych se připravovala o skvělý francouzský zážitky. Každopádně, nemusí tomu tak být vždy... Ve čtvrtek jsem na emailu měla asi 10 nepřečtených zpráv a to hlavně od rodičů, od francouzského institutu a tak podobně. Každopádně mě rodiče prostřednictvím zpráv nabádali, ať jim co nejrychleji zavolám. Ten večer nás čekalo ještě další cirkusové představení, takže jsem do Čech zavolala cestou. No. Do té doby nic netušící Anička byla postavena před skutečnost, že se v Čechách budou zavírat hranice, a že si pro ní chtějí rodiče do dvou dnů přijet. Tahle informace mi vyrazila dech a na místě mi začaly téct slzy. Přesvědčila jsem ale rodiče, že tady ve Francii se školy nezavírají a kdyby mělo jít do tuhého, francouzský institut by nás do ČR určitě nějak dostal, takže jsme se dohodli, že dokud ve Francii bude všechno v pořádku fungovat, zůstanu tam. Nicméně mě rodiče varovali, že k mému stažení by mohlo tak do týdne dojít. No nejásala jsem.
Představení bylo ale skvělé! Šlo o studenty zdejší cirkusové vysoké školy, a byli neuvěřitelní.
Jakmile se ale rozsvítila světla a všichni zase vzali do rukou svoje mobily, moje už lepší nálada se okamžitě zase rozplynula, protože se všichni začali bavit o tom, že se ve Francii od pondělí zavírají školy, což pro mě znamenalo jen to, že si mě rodiče příštího dne vyzvednou. Po dalším hovoru s rodinou jsem tuhle zprávu předložila mým cirkusovým spolužákům s tím, že se už asi ani nebudu moct tento rok vrátit. Tak jsme si pobrečeli společně. Pak jsme si pobrečely i s holkama z pokoje a já se následně začala zaobírat balením všech věcí, co jsem měla na intru do mého příručního kufru, který jsem s sebou měla. Naštěstí se mi ale podařilo sehnat ještě nějaké tašky a nakonec jsem se nějak vešla. Usnou se mi ale podařilo až kolem jedné hodiny.
Pátek - můj poslední celý den byl náročný a (kupodivu) hodně ubrečený. Začalo to hned ráno, když jsem se probudila v pět a začala jsem brečet. Po snídani jsem si to zopakovala, když jsem se loučila s holkama z intru. Další vlna na sebe nenechala dlouho čekat, jelikož jsem svým kamarádkám ze třídy musela říct, že v sobotu ráno odjíždím a už se asi nevrátím (=další slzy). No a pak prostě během dne to člověka tak nějak chvíli chytlo... (já jsem vás varovala...). Moje třída mi pak před poslední hodinou dala takové veliké přání s nápisem "Budeš nám moc chybět", na které mi každý napsal nějaký malý vzkaz (Další slzy), a dostala jsem od nich takový hezký řetízek. Poslední hodinu učitelka skončila asi o deset minut dřív a řekla, že je to čas, aby se se mnou všichni mohli rozloučit a já ten den asi po 10 brečela a objímala celou třídu (Ale nemyslete si, že jsem byla sama!!!) - Miluju svojí francouzskou třídu a moje kamarády!!
Moji čeští rodiče dorazili do mé hostitelské rodiny akorát na večeři, ze které jsem měla upřímně ze začátku docela strach, ale nakonec to bylo fajn :).
V sobotu ráno přijela k mé hostitelské rodině ještě Marťa, která byla ve Francii ve stejném kraji jako já, ale která se neměla jak dostat domů, takže jsme se domluvili, že jí svezeme. Já se nakonec rozloučila s mou francouzskou rodinou a zase nesedla do auta, tentokrát směr Česká republika.