První čtyři měsíce hodnotím asi nejlépe jak to jde. Nebo alespoň velmi vysokou známkou. Než jsem odjela, ani jsem neměla takový strach. jen občas to na mě prostě padlo (jako například na táboře, kde jsme jednou zpívali, nějakou písničku o odvaze... no to je pak průšvih). Spíš se ale nejednalo tolik o strach, jako o smutek, že propásnu jeden rok s mými českými kamarády (a rodinou. samozřejmě. XD). Začala jsem se pořádně bát, až když jsem v autě minula ceduli, že za padesát kilometrů dorazím do cíle. Jooo, naskakuje mi husí kůže ještě teď. Nicméně pokud se někdo ve vašem okolí bude chystat na nějaký podobný pobyt, vyvarujte se prosím tématu "strach", protože je dost možné, že ten člověk je v pohodě, ale po konverzaci, čeho všeho byste se báli vy, nad tím samozřejmě taky začne dumat a začne se bát. Nicméně se samozřejmě ukázalo, že rodina je naprosto skvělá a všechno je v pohodě.
Teď mě napadá, že jsem nic nenapsala o pohovoru, kterým jsem procházela. To pro mě byl asi největší strašák, protože jsem věděla, jak je to důležité. Díky bohu, jsem nemusela psát DELF A2, protože si myslím, že kdybych ho musela psát, ani by mě k žádnému pohovoru nepustili. Vůbec nechápu jak se to stalo, ale i přesto, že jsem ze sebe během rozhodující hodiny skoro nevymáčkla kloudnou větu, tak jsem prošla. Takže pokud vás to taky někdy bude čekat, tak se snažte tolik nenervovat (já vím, že to skoro nejde, ale aspoň to zkoušejte :)) a prostě předveďte to nejlepší, co zrovna dokážete. U mě i to nejlepší bylo žalostný, ale údajně mě zachránila snaha a motivace XD. Kvůli mojí pokulhávající francouzštině se krajská komise rozhodla, umístit mě znovu do prváku, aby mi to usnadnili. No a když jsem se po měsíci a půl vrátila domů na prázdniny, paní profesorka na francouzštinu říkala, že se jí někdo z té komise ptal, jak se mi daří, protože si nebyli úplně jistí, jestli dělají dobře, že mě pouští, protože se báli, abych to se svou francouzštinou nějak zvládla. Tak to by asi k popisu jazykové bariéry stačilo, a jdeme dál.
Škola byla vlastně dost v pohodě. Protože jsem šla do nově vzniklé třídy, bylo mnohem jednodušší zapadnout. Hned první týden jsem se začala "bavit" s mými kamarádkami a jsem za to samozřejmě hrozně ráda. Mojí největší motivací bylo dělat všechno jak nejlépe to jde. Prostě jsem se snažila nevyužívat nálepky studenta z cizí země, ale všechno dělat jako ostatní. Mým nejlepším kamarádem se okamžitě stal kapesní slovník, bez kterého jsem nedala ani ránu.
Co se nějakého stesku po domovině týče, tak v mém případě to za celou dobu nebylo nějaké velké téma. Prostě občas ukápla slza, ale u toho to prostě skončilo. O žádné deprese nebo tak prostě nešlo. Spíš jen o příležitostný slabý chvilky :).
Další zajímavá otázka (kterou jsem si položila sama... XD) se týká mého posunu v jazyce. Je možné, že každý to bude mít jinak, a mluvím tady pouze o svých zkušenostech. Každopádně před cestou mi někdo říkal, že po 14 dnech se s tou francouzštinou sžiji a ani mi to nepřijde. V Praze nějaké holky, co tímhle programem prošly, říkaly, že po měsíci už prostě rozumíte prakticky všemu... No, z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to naprostá blbost. Možná když do ciziny odjíždíte a máte už nějakou úroveň, tak je klíďo možný, že to u vás bude takhle probíhat. Nicméně po měsíci to u mě asi lepší bylo, ale stejnak jsem bez slovníku nemohla vyrazit mezi lidi. Když jste takhle izolovaní od světa, kde lidem rozumíte a kde se normálně domluvíte, a musíte žít někde, kde nemáte tušení na co se vás ptají a i kdybyste tušili, tak nemůžete odpovědět, donutí vás to hodně přemýšlet nad totálníma .......... Takže když jsem po měsíci žádný zázračný obrat nepocítila, začala jsem dumat, co je se mnou špatně a jestli nejsem nějaká natvrdlá, nebo opožděná... No pak mi ale teta řekla, že kdybych měla rozumět hned po měsíci, neměla bych důvod, zůstávat tam celý rok. Tak jsem v duchu zatleskala všem, kdo francouzštinu pochytili takhle rychle a sama jsem si řekla, že budu dělat co se dá, ale že mám ještě času dost a že je zbytečné se tím stresovat. No a nějaké prozření (jestli se tomu tak dá říkat) jsem zažila asi týden před Vánočními prázdninami, když jsem seděla v lavici a najednou mi došlo, že už se nějak nemůžu vymlouvat, že jsem třeba zadání písemky nerozuměla, protože vlastně už téměř všemu rozumím. Ale ano... Trvalo mi to asi 3 měsíce.
Pro mě nejtěžší chvíle nastaly, asi když jsem se vrátila po prvních prázdninách. Nevím, jestli to bylo nějak spojené se steskem, s něčím takovým, nebo prostě jsme toho měli ve škole hodně... Netuším. Každopádně to byly takové mizerné dva týdny, které ale pominuly a už to bylo zase v pohodě.
A blížíme se do finále. Moje známky. Každý si o nich může myslet svoje, já mám ze sebe ale radost, protože jsem to z ničeho vytáhla skoro na třídní průměr (hlavní zásluhu na tom má můj nejlepší kamarád - slovník). V šesti předmětech jsem přesáhla třídní průměr (tělocvik, francouzština(?!), děják-zemák, matika, občanka, biologie), ve třech jsem ho nedosáhla (2. občanka, fyzika-chemie, informatika) a ve dvou předmětech jsem nebyla známkovaná (Angličtina, hudebka). Můj průměr na konci prvního trimestru byl 12,16. Třídní průměr všech známek byl 12,25. Což znamená, že mi to uteklo jen o kousek, ale i tak mám radost, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Moje cíle do příštího trimestru jsou dva. Mít lepší průměr než bude ten třídní, a aspoň jednou se přihlásit na čtení zadání, nebo nějakého článku z učebnice před celou třídou.
Tak mi prosím držte palce a pokračujte ve čtení tohohle blogu, protože mám vždycky děsnou radost, když mi pak někdo řekne, že to každý týden sleduje :D
Tak se mějte hezky a PA!
Žádné komentáře:
Okomentovat