Random týden v březnu

 Ou. Tak to je největší nostalgie, když sem napíšu, že rychle musím dát do kupy tenhle článek, abych stihla vyrazit na tenis. Asi jsem se zas tak moc nezměnila a nevyrostla. Ani nevim, jestli je to dobře, nebo spíš ne :)

Dneska se vracíme k týdennímu shrnutí, jako takový malý náhled do toho, jak to tu prostě vypadá. 

S tenisem jsem vlastně začala minulý týden. Nějak jsem měla kliku a uvolnilo se jedno místo. Tak proč ne, když jsem zrovna měla čas. A rozhodně jsem udělala dobře! Jednak jsem se vyřídila tak, že mě chůze do schodů zmáhala ještě v pátek, a taky náš trenér vypadá jako Zac Efron! Teda ještě před všemi těmi plastikami. Vypustil nás začátečníky na venkovní hřiště s tím, že prostě do toho máme plácat, jak to půjde, ideálně, aby míč letěl někam do blízkosti vyznačeného hřiště. A více méně to tak bylo s drobnými změnami celou hodinu a půl. Nejlepší :D

V pondělí jsem se taky vlastně účastnila nějakého experimentu na kognitivní/vývojovou psychologii. A byla to docela zábava. Na ten experiment jsem šla vlastně dvakrát, protože jsem si spletla datum a byla připravená před laboratoří už minulý týden. Taková moje klasika.

Úterý tu beru jako celkem hektický den, co se školy týče. Náš rozvrh vypadá tak, že začínáme v deset dvouhodinovkou, máme hodinu na oběd a znovu dvouhodinovku, po které následuje hodinka pauzy a pak čtyři hodiny přednášek v kuse s tím, že končíme v osm. Naštěstí jsem zjistila, že přednášky statistiky mi k ničemu nejsou, a tak jsem se zbavila nepříjemného čtyřhodinového večerního bloku. Sice stále končím v osm, ale aspoň neusínám. Je ale docela hustý, že už se nám mílovými kroky blíží konec semestru a pomalu se zbavujeme předmětů. Například ten den to byl předposlední seminář ze sociální psychologie.

Mám sousedku muslimku. Párkrát jsme spolu vedly rozhovory o islámu a ona mi vždy básnila o ramadánu a o půstu. Nevím, překvapuje vás, že jsem se rozhodla to taky vyzkoušet? Na googlu psali, že ramadán začíná 22. 3. ale stáhla jsem si nějakou hustou mobilní aplikaci (kde je prostě všechno! Časy modliteb, modlitby, kompas, úryvky koránu... hustý!), a tam psali, že začíná 23. Byla jsem z toho celkem zmatená, ale protože vím, že ho nebudu moct držet celý měsíc, ale pouze 3 týdny, řekla jsem si, že klidně začnu 22. Takže středou pro mě začal třítýdenní půst. Proč jen třítýdenní? V polovině dubna jedu s Ymkou na týden do Portugalska, a úplně nevím, jak by lidi z křesťanské organizace koukali na to, když bych jim řekla, že nebudu obědvat, protože držím ramadán... Ve škole jsme měli jen dvě dvouhodinovky (s tím, že jsme zase končili v osm), kde tentokrát nebyli žádní moji kamarádi, protože Ninon ani Louis nevstávaj na hodinu od osmi, a Laetitia jela za svým tátou, protože u něj zapomněla nějaký věci. Taky jsem vlastně byla u Meliny! Dobrovolničím tu v organizaci, co pomáhá dětem ze sociálně znevýhodněných rodin, a právě tak jsem se dostala k Melině. Je jí sedm a úplně jí zbožňuju. Se svojí francouzštinou nemůžu kontrolovat páťákům úkoly, ale zkontrolovat, jestli správně napsala písmeno S a chodit do knihovny, to zvládám. Tentokrát se k nám v knihovně přidalo ještě postupně asi pět dětí, tak jsem měla takovou soukromou školku. Ale bylo to skvělý! Jo a večer jsem si volala se Šmankote a Bají! Konečně!

Čtvrtek, to byla celkem pohoda. Nic spešl se nedělo. Sociální psychologie, angličtina a večer francouzština pro cizince. Ta se mi teda kryje s předmětem Moc obrazů, co je taky od šesti do osmi, ale mám od Laetitii slíbený poznámky. Nicméně čtvrtek byl den stávek a demonstrací, tak se stalo, že naše večerní francouzština skončila asi o půl hodiny dřív, kvůli nějakým odhodlaným demonstrantům, co se snažili dostat do školy. Šly jsme pak s Laetitiou na večeři, a když už jsme se jen tak procházely a povídaly, míjely jsme budovu, co je tu demonstranty permanentně okupovaná. Spíš než jako nějaký protesty to prostě vypadalo, na nějakou vydařenou párty. 

Highlight mého pátku byl hovor s Ajuškou. Měli jsme předtím sice statistiku a vývojovku, ale je jasný, že Ajuška vede na plný čáře. Statistika byla celkem vtipná. Na gymplu jsem používala kalkulačku, co mi perfektně sloužila několik let. Na zdejší statistiku je ale krátká, a neumí, co je potřeba. Tak jsem si na francouzském bazoši koupila nějakou jinou a lepší, jen abych v pátek zjistila, že ani ta to neumí... Super. Už je pondělí, v pátek píšeme, a já si furt neopatřila novou. No nevadí. 

Sobotu jsem začala produktivně, jak to jen šlo. Tím, že se nemusím zabývat obědem, mi najednou přibylo neuvěřitelné množství času. Tak jsem v sobotu v před desátou vyrazila do knihovny a vrátila se kolem druhé. Tím má produktivita skončila a zbytek odpoledne jsem si četla. Ale ta snaha se počítá. Večer jsem si volala se Zuzkou a to prostě člověka úplně pohladí po duši a inspiruje. Nechám vám tu odkaz na její blog, abyste taky mohli načerpat trochu jejího pozitivna: Zuzky blog

Neděle byla pohodovááá. Do školy jsem teda neudělala nic, ale asi mi to ani moc nevadí. Vyrazila jsem do kostela a odpoledne se neslo, tak jako téměř celý týden, v duchu hovorů a získávání novinek od okolí. Tentokrát šlo teda o různé členy rodiny a jeee. Už se na všechny zas těším. Do Čech se teda dostanu až asi za dva a půl měsíce, ale jak já všechny umačkám. 

Tak nakonec docela dlouhej článek tyjo. Ale to nevadí. Tak se mějte a třeba zase za týden? Nevím, nechci slibovat, ale to psaní má něco do sebe. 

25. 3. 2023 Semestr 1

 Tak! Už jsem skoro ani nedoufala, že se tohle stane, ale je pátek večer a mě úplně chytla slina sepsat si sem shrnutí prvního semestru. Oficiálně nám teda skončil už před dvěma měsíci, ale lepší pozdě, než nikdy. 

Nějak nevím, kde začít. Jestli jet po kategoriích, a nebo spíš chronologicky. Ale asi začnem hezky postupně.

Začátkem srpna jsem se zase vrátila do města Morteau a pokračovala v brigádování. Tehdy mě vezla do Francie mamka a poprvé jsem si prohlédla Dijon. Byla to taková skvělá holčičí jízda, kdy jsme si ráno kupovaly croissanty a jedly je v parku u fontány. A když jsme si Dijon prohlédly, vyrazily jsme tedy do Morteau. Tam jsem byla až do začátku září.

Jejda, úplně živě si pamatuju, jak jsem děsně nervózně vstupovala do tý ohromný a narvaný posluchárny, kde nás čekala úvodní uvítací "přednáška". Profesoři nám vysvětlovali, jak celá univerzita funguje, kde hledat potřebné materiály a na koho se v případě potřeby obrátit. Následky toho, že jsem tenkrát nepochytila všechno si nesu do dneška :) 

První týden byl takový zabydlovací. Studenti vyšších ročníků nás prováděli po kampusu, dávali nám všelijaké rady a typy snažili se nám prostě všemožně pomoct. Jo teď mě napadá, že pro jistotu bych měla osvětlit, co tu vlastně dělám. Jsem v Dijonu v prvním ročníku psychologie. Tak, a jdeme dál.

Pomalu se přesouváme k přednáškám. Ke svému školnímu účtu jsem se přihlásila hned jak to šlo, a rovnou si postahovala všechny materiály, co jsem jen našla. Zpětně to hodnotím, jako výborný tah, protože jsem tak získala například prezentace, co v loňském roce postupně zveřejňovali učitelé vždy po přednášce pro své studenty. A protože je tou dobou ještě nestihli odstranit, měla jsem prezentace skoro ke všem předmětům hezky předem.

K samotným předmětům. První krutý střet s realitou mě čekal s klinickou psychologií. Učitelka mluvila děěěsně rychle, takže jsem si několik týdnů nebyla schopná na přednášce zapsat ani čárku. A se seminářem to bylo zprvu úplně stejné. Na něj jsme si vždy měli pročíst nějaký text nebo kapitolu z nějaké knihy. Nevím, proč jako první text zvolili to co zvolili, ale mě to odzbrojilo. Hodinu mi trvalo projít jednu stranu a přeložit si slova, co jsem neznala. A pak hodinu druhou, kdy jsem se jen snažila porozumět o čem se v textu mluví. Takže mých 6 stran se rázem proměnilo na 12 hodin práce. a to byl jen blbý dvouhodinový seminář. 

Co mi přineslo ohromnou úlevu byly hodiny diferenciální psychologie. Jednak jsem měla předem stažené prezentace, do kterých jsem si mohla rovnou psát poznámky, a jednak jsem učiteli rozuměla! To jsem po klinické psychologii rozhodně potřebovala.

Kognitivní psychologie byla docela fajn. Přednášky mě moc bavily, protože nám učitel často představoval různé příklady z každodenního života a mluvil hodně o experimentech. A to prostě zaujme :) No jenže jsme měli ještě seminář, a to zas tak veselé nebylo. Ale na druhou stranu, žádnému zoufalství jsem teda nepropadala ani náhodou. Náš učitel nebyl totiž původem z Francie ale z Kanady. Jeho rodným jazykem byla tudíž angličtina a když mluvil, nerozuměla jsem mu skoro nic. Příhodu o tom, že jsem mu místo slova "General" (obecný) rozuměla "Genoise" (piškotový korpus) jsem vyprávěla tolikrát, že je mi vážně líto mých nejbližších, co už by jí dokázali odvyprávět za mě. Naštěstí jsme seminář měli jen jednou za čtrnáct dní a i přesto, že jsem vůbec neposlouchala (Hraniční čas, po který jsem se snažila udržet pozornost bylo asi čtyřicet minut. A pak jsem rezignovala.) jsem se na zkoušky zvládla nějak připravit. A to díky mým přátelům, co mi pak všechno znovu vysvětlili, prošli se mnou příklady a poskytli mi poznámky (Miluju). 

Dál tu mám napsanou psychobiologii. To byl zvláštní předmět, protože to s psychologií nemělo úplně mnoho společného. Šlo o prachsprostou biologii a chemii. Jen se nás snažili oklamat názvem předmětu! Probírali jsme vlastně skoro celou dobu buňku. Různé procesy s ní spojené, různé struktury, pak trochu genetiky a tím to končilo. Mě to zas tak moc nevadilo (na rozdíl od většiny mých spolužáků), protože jsem si docela obstojně zvládala psát s tabletem poznámky do prezentací, a tak jsem si ani nepřišla tak zmatená :)

Jako poslední předmět jsem měla Víry, kultury a společnosti. Skládal se ze dvou předmětů, kde se oba točili okolo vývoji křesťanství ve Francii od 16. - 20. století. Moc zajímavé hodiny. Navíc se mi hned zezačátku povedlo vytasit se s husity, čímž jsem si okamžitě naklonila jednoho učitele na svou stranu a stali se z nás více méně kámoši :)

Zkoušky. Mohla bych tu popsat, jak to celé funguje. Pokud jste můj blog četli už někdy dřív, možná víte, že ve Francii se hodnotí 0 - 20 (20 je nejlepší). Zkouškové probíhá 14 dní, a během té doby píšete závěrečný test z každého předmětu a semináře, co jste za semestr měli. Samozřejmě si pak z každého testu odnesete nějakou známku. Pokud se předmět skládal z přednášek i ze seminářů, udělá se z těch známek průměr, takže nakonec máte z kognitivní psychologie jen jednu známku. Všechny posbírané známky (furt se tu opakuju, ale nevím, jak bych to měla nazývat jinak) na konci semestru sečtete a uděláte si celkový průměr. Pokud je vyšší než 10, gratuluji a semestr máte úspěšně za sebou. Pokud ne, nic se neděje, do druhého semestru pokračujete tak jako tak. Na konci roku si zase sečtete všechny známky a zjistíte semestrální průměr. Nakonec vám půjde o průměr obou dvou semestrů dohromady. Je to dohromady víc než 10? Velmi gratuluji, úspěšně jste ukončili první ročník a máte klid. Pokud se stalo, že z prvního semestru máte například 11 a z druhého jen 5 (tím pádem celkový průměr 8) půjdete v červnu na tzv. "Ratrapáž" kde si znovu napíšete zkoušky ze všech předmětů ze kterých jste nedosáhli 10. ale týká se to pouze předmětů z toho pololetí, jehož celkový průměr nebyl 10. V našem případě tedy jen druhý. Může se ale samozřejmě stát, že z prvního semestru dostanete dohromady 9 a z druhého 13. Tím pádem jste v pořádku prošli (celkový průměr je 11 a to stačí) Horší to bude, když z obou dostanete třeba 8. To se pak na "ratrapáži" pěkně zapotíte. 

Když se ale vrátíme k našemu původnímu příkladu S1: 11 a S2: 5. půjdete na ratrapáž, napíšete třeba tři testy ze kterých jste měli známky velmi nízké a znovu si spočítáte nový průměr za druhý semestr. Můžete si tak ratrapáží známku vylepšit, nebo naopak se z původních 5 můžete dostat na 4. Znovu se udělá průměr celého roku. Je-li vyšší než 10, gratuluji, máte to celé za sebou. Pokud není, zopakujete si ročník. To se tady ale stává docela běžně, takže se to nevnímá jako žádná potupa, nebo katastrofa :) Taaak. Snad to bylo jakž takž srozumitelné. Ani nechci počítat, kolikrát jsem napsala slovo semestr nebo známka.

Kdybych měla vypisovat všechno, co bych chtěla, asi byste to dávno před koncem zabalili. A já taky potřebuju jít spát. Ale můžete mi věřit, že se tu mám fakt dobře. Já vám to tady kdyžtak budu postupně nějak osvětlovat. Tak nějak vítejte zpátky. Už se mi po Vás stýskalo.