Duben 3 a 4

 Jak jsem předesílala už dřív, tyhle dva týdny dám do jednoho společného příspěvku, protože se toho zas až tak moc neudálo. Ale takhle už to asi bude až do konce mého pobytu v Dijonu. Prostě začíná zkouškové :)

První týden byl jen o nějakém opakování do školy a o návštěvách Ninon v nemocnici. Viděla jsem se s Louim a s Laetitiou. U Ninon jsem se pak seznámila s dalšími skvělými lidmi, společně jsme se procházeli, piknikovali... Přemýšlela jsem, jestli mě nemrzí, že jsem v tom týdnu nejela domů, ale asi jsem spíš ráda, že jsem zůstala. Bylo to zase jiné trávení času, než které jsem doposud z Dijonu znala. A kdy jsem naposledy jen tak seděla celé odpoledne s kamarády a lelkovala? V sobotu jsem šla uklízet a v neděli nasedla na vlak do Paříže!

V Paříži jsem se snad ani neztratila (!) a v pořádku dorazila na byt jedné Ninon kamarádky, co zrovna byla někde pryč. Takže jsem si hezky na jednu noc žila v přízemní malinkaté garsonce v centru hlavního města Francie. Moc hezká zkušenost :) V pondělí mě čekal ve čtyři hodiny ráno Uber, aby mě odvezl na letiště, protože MHD začíná jezdit až 5:30h. Letiště jsem zvládla levou zadní a i cesta z Lisabonu do Setubalu byla bez větších komplikací. Protože společný program začínal až večeří, měla jsem dobrého půl dne na nějaký průzkum terénu. Došla jsem si nakoupit, co jsem potřebovala, podívala jsem se na pláž... Úplně jsem zapomněla, jak moc vlastně lidé v létě smrdí a jsou zpocení a ulepení. A společnou večeří nám to všechno začalo.

Účastním se programu YMCA leadership Academy 2023, v rámci kterého se asi třicet YMCA dobrovolníků a pracovníků potká jeden týden na jaře v Portugalsku a jeden týden na podzim v Gruzii. A tohle byl ten první. Prvních pár dní jsme se věnovali různým pojmům, jak pracovat s menšinami, s uprchlíky... Co pro mě ale bylo asi nejzajímavější byla prohlídka YMCA Setubal. To bylo neuvěřitelné. Dala bych vám sem odkaz na jejich stránky, aby bylo vidět, co vlastně dělají, ale našla jsem to jen v portugalštině, tak máte smůlu. Ale mají veliké YMCA centrum s tělocvičnami, posilovnou a třeba i bazénem. A kromě toho jim patří komplex bytů, kde ubytovávají uprchlické rodiny, a pomáhají jim začleňovat se do společnosti. Malý nájem, pomoc při hledání stálé práce, péče o děti... Dechberoucí. 

Celý připravený program byl skvělý. A také i to že jsme se opravdu sešli ze všech koutů nejen evropy. Z Čech jsem byla sama. Byli tam ale lidé ze Slovenska, Moldavy, Finska, Švédska, Španělska, Rumunska, Ukrajiny, Portugalska, Ruska, Bulharska, Gruzie, Irska, Anglie, Skotska, Malty, Albánie... A jestli se nepletu, tak z každé země byli třeba maximálně dva zástupci, takže to opravdu byl pořádný mišmaš. Což bylo skvělé, zase jsem si měla možnost procvičit nějakou angličtinu, protože s tou je to u mě momentálně bída. 

Celý program končil v pátek společným večerem a v sobotu jsme se začali rozjíždět. Já si ale zabookovala letenku až na neděli a tak jsem měla možnost celou sobotu strávit ještě s nějakými přáteli v Lisabonu. Nicméně jsem v sobotu ráno zjistila, že Francouzi v Paříži stávkují, a můj let byl zrušen. A tak jsem tedy letěla až v pondělí, čímž jsem získala ještě jeden den v Portugalsku navíc. No a včera jsem v devět hodin večer dorazila na kolej. 

Nevím, jestli dokážu správnými slovy popsat, jak moc jsem ráda, že jsem do Portugalska jela, a co mi to dalo. Znovu jsem si ujasnila, že YMCA jsou lidi, kterými se chci obklopovat, a místo, kde se cítím dobře. Celou mě to prostě zasáhlo, asi to tu nechci tolik rozebírat, je to takové osobní? Ale vrátila jsem se s novou sílou v žilách. 

Tenhle týden bude o škole a prvních zkouškách. Tak mi držte palce, nevím, kdy se zase budu moct ozvat, protože to zatím vypadá, že se nebude dít nic speciálního, jen škola a škola. 

Mějte se hezky, myslím na vás na všechny!  

Jak jsem zkoušela držet ramadán

 Říkala jsem si, že bych sem mohla sesumírovat, jak to tedy nakonec bylo s tím mým ramadánem.

Začala jsem středou 22. 3. 2023 a zprvu jsem byla docela ohromená. Jakože kolik volného času bychom přes den mohli mít?? Ne opravdu. Šla jsem o víkendu ráno do knihovny a vlastně jsem tam mohla zůstat úplně celý den, protože prostě pít nepotřebujete, jíst nepotřebujete, na záchod tím pádem taky nepotřebujete. Prostě hustý. Navíc jsem ani neměla nějaký nezvládnutelný hlad, a žízeň jsem snad pocítila jen po tenise (a to přiznávám, skleničku vody jsem si vždycky dala). Z tohohle hlediska to bylo v pohodě. 

Začala jsem s tím, že poslední jídlo ráno se jedlo v 5:30 a znovu se jedlo v 19:00. Po pár dnech se ale měnil čas, jenže slunce vycházelo pořád ve stejnou dobu, a tak se to celé posunulo na 6:30 a 20:00. To pro mě ale představovalo mírnou komplikaci, protože jsem došla k tomu, že pro mě bude lepší večer vždy zajít do jídelny, než si vařit sama. Znamenalo by to pro mě totiž tři dny jíst dokola to stejné jídlo. A když jde o jediné jídlo dne, chcete si ho užít. Jenže do jídelny vás pustí nejpozději v 19:45 a jídlo pak musíte za dvacet minut zhltat. A to častokrát ani nejde, protože když chytnete frontu a máte nějaké pospíchající kuchařky, dostanete na jídlo o třech chodech 10 minut. Takže jsem se rozhodla, že budu pokračovat, jakoby se čas nezměnil, a tím pádem nechala jídelnu ve hře. To ale znamenalo vstávat v pět a do půl šesté mít všechno snědeno a vypito. Občas jsem tedy doopravdy vstala, najedla se a fungovala. Většinou jsem se ale jen najedla a zalezla zpět do postele a nebo jsem tuhle příležitost prostě prospala. 

A teď k těm těm míň praktickým věcem. Jsem ohromnej milovník čajů a piju je prakticky nepřetržitě. A to je něco, co mi strašně chybělo. Když sedím za stolem a dělám prakticky cokoli, vždycky mám u sebe hrnek nebo láhev a leju do sebe tekutiny po litrech. Ne proto, že bych měla žízeň, jen že to k mému stavu koncentrovanosti prostě sedí. 

Co mi po čase začalo hodně chybět, byla ta klasická strukturovanost dne. Takové chvíle, kdy se na chvíli vypne a člověk se soustředí jen na jídlo. Nebo se prostě tak příjemně uzemní. Už jsem říkala, že jsem netrpěla žádným nezvladatelným hladem, ale jíst mi prostě chybělo, a postupně jsem se začala skoro až děsivě upínat k večeři. Uvědomila jsem si to jednou s kamarádkou, když jsme šly na hodinu, a ona prohodila, že dneska asi nestihneme jídelnu, protože učitel minule varoval, že bude možná přetahovat. Takovou paniku jsem nezažila, ani nepamatuju. Samotnou mě vážně překvapilo, jak mě to vzalo, protože normálně takové drobné nečekané překážky v klidu přecházím, a jen se nad nimi zasměju. A tady jakoby šlo o život. Až když jsem si ujasnila, že to kdyžtak nevadí, že nebudeme o hladu a půjdeme na kebab, jsem se uklidnila :D

Největší potíž mi ale dělalo soustředění. Z mého dne se se stalo takové čekání na večeři, a až potom jsem byla schopná cokoli udělat. Jinak přes den nějaké učení nepřicházelo moc v úvahu. Nekecám, když řeknu, že se jsem nad svým dnem přemýšlela a rozvrhovala si ho podle hodin do jídla. Abych dala nějaký příklad. Třeba pondělí: Vstát pozdě, abych měla kratší den. Pak půjdu na tenis, ten je do dvou. půjdu domu, vychladnu, umyju se a umyju si hlavu. Než mi nějak uschne, jsou čtyři. Takže do sedmi to jsou tři hoďky. To zvládnu koukat na přátele. Nebo můžu ještě skočit vrátit nějaký věci do knihovny, to by mi mohlo zabrat tak dvacet minut. A pak už to bude do večeře jen chvilka... No Chápete. Takové proflákané dny, kdy prostě jen dělám všechno pomalu a zabíjím čas. 

Když jsem se do půstu pouštěla, netušila jsem, s čím se budu potýkat. Původní plán byl vydržet až do 16. 4. ale to se tedy nakonec nekonalo. Na přípravu na zkoušky nemáme zas tolik času a proflákat celý týden jsem si nemohla dovolit. A učit jsem se takhle prostě nedokázala. Takže jsem po čtrnácti dnech (a to 5. 4.) svůj půst ukončila. 

Rozhodně to ale byla zajímavá zkušenost, o tom žádná! Vyzkoušet si to může každý, docela by mě zajímalo, co byste na to říkali. Tak jestli se do toho někdy pustíte, určitě pak budu jedno ucho!! :D

Duben 2

 Další týden je za námi! Ale tentokrát šlo o úplně poslední týden školy tohohle roku. Nechápu.

Pondělí jsem začala tenisem, a to prostě nejde zahájit týden lépe. Chvíli jsem dokonce znovu hrála s pokročilýma, takže třeba to se mnou minulý týden nebylo tak špatné! Tentokrát jsem málem vypustila duši a po tréninku opět porušila ramadán, když jsem vypila sklenici vody. Ani nevím, co dalšího jsem dělala. Moje paměť je občas fakt žalostná.

Úterý byla docela nuda, protože do školy nedorazil ani jeden můj kamarád! Ninon nebylo dobře, Laetitia zůstala déle u svého přítele a na Louiho se někde nalepila pořádná chřipajzna a tak horečkoval doma. Tím, že se blížil konec školního roku nám už začaly končit předměty, takže jsme z původních 4 hodin měli jen dvě. Nezlobila jsem se :)

Ve středu byli všichni moji kámoši ještě mimo provoz, ale protože jsme měli jen jednu hodinu, ani to nebylo tak znát. Ta navíc byla večer a jedinej, kdo na ní se mnou normálně chodí bývá jen Laetitia. No ale co bylo na středě zajímavý! Šla jsem poprvé na tu svou uklízecí brigádu! To bylo fakt dobrý rozhodnutí. Jen jsem pořádně nevykoumala, jak k tomu baráku na kole. Protože cyklistickej pruh je jen na jedné straně silnice v jednom směru, a tak netušim, jak bych se pak měla vracet. Moje dilema spočívá v tom, jestli jet na chodníku nebo normálně po silnici... A protože jsem srab a netušim, radši nechám kolo u stojanu ve městě a dojdu to pěšky :)) Cestou jsem se taky stavovala u Louiho, abych mu donesla hezky zázvor a citrony. Ten chudák vypadal. No ale jinak uklízení byla pohodaaa. Trochu jsem se stresovala, aby to všechno bylo fakt dobrý a vypucovaný jak má, a myslim, že se to povedlo. I ten týpek mi pak psal, že za něj výborný, takže super :) A za Melinou jsem tenhle týden taky nešla, nějak se jim to nehodilo.

Ve čtvrtek ráno už mě čekala v posluchárně Laetitia! A to bylo skvělý! A tehdy jsem ukončila ramadán a šla s ní na oběd. Po obědě jsme se rozloučily, já si běžela nakoupit a znovu jsme se sešly na angličtině. Pak jsme si zalezly do kavárny, kde jsme chvilku jakoby školovali a já musela na francouzštinu. Nicméně jsme se dohodly, že se pak ještě sejdeme a dojdeme si spolu na véču. No francouzština byla zajímavá. Přihlásila jsem se na ní vlastně tak náhodou. Původně jsem chtěla chodit na angličtinu C1, ale tu nenabízeli, tak jsem si řekla, že když už tam jsem... A přihlásila jsem se na francouzštinu. Nikdo mi k tomu nedal žádný informace nebo tak, prostě jsem jen přišla do kanceláře, řekla, že se chci přihlásit, vyplnila formulář, zaplatila a na nástěnce si našla kdy a ve které učebně se mám pak hlásit. V té době ten kurz už ale asi dva týdny běžel, takže nějaké organizační věci byly dávno urovnány. Nicméně hned tu mou první hodinu na konci se učitel jen jako jednou větou zmínil o nějakém závěrečném testu. Říkala jsem si, že jsem to třeba jen blbě pochopila a protože jsem tam byla nová a o svojí francouzštině stále občas pochybuju, na nic jsem se nezeptala. To až asi před dvěma týdny jsem se bavila s nějakým z Německa a tak jsem se konečně dozvěděla, že doopravdy se na konci píše závěrečná zkouška. Super. Nějak jsem si řekla, že až se to bude blížit, ten učitel nám to určitě připomene. Takže asi vám je jasné, co se nakonec stalo. Ve čtvrtek jsem dorazila na hodinu a protože jsem tam byla první využila jsem toho, že jsme tam s tím učitelem sami a zeptala jsem se ho na ten test. On mi říká, že jo, že na konci opravdu test je, a že se píše dneska. Na to jsem se začala smát a zeptala se, jestli vážně, nebo si dělá srandu. Přesně tohle je totiž jeho smysl pro humor. A on se tak zasmál, že fakt. A pak přišel do třídy další člověk, tak se ho ten učitel zeptal, co budeme dneska dělat. "Dneska je ten test, ne?" No... Za tu část, kde se měl tvořit subjonctif se vážně stydím. Ale tak co. Mě ta známka nakonec stejně k ničemu nebude :) 

Nicméně s Laetitiou jsme se sešly, až když už byla zavřená jídelna, a tak jsme šly na kebab. Bylo to vlastně takový hezky symbolický, protože šlo o naše poslední společný jídlo a večer. V pátek měla totiž odjíždět hned po statistice k taťkovi a pak už jsou prázdniny, zkouškové a já jedu pryč, ona jede pryč. A už se teda do Dijonu nevrátí, protože bude končit se školou. A užít si s ní takhle poslední véču a noční procházku, to prostě potřebovalo úroveň. Kebab... :))

V pátek byla jen statistika. Nikdo jsme teda moc netušil, jestli náhodou nebude i vývojová psychologie, protože došlo k nějakému komunikačnímu šumu, ale ne. Jen statistika. A tím skončily přednášky a semináře, a přišla už jen příprava na zkouškové. A protože mám asi dohromady dva týdny na to zmáknout šest předmětů, neodehrálo se o víkendu nic zajímavého, a stejné to asi bude i celý tenhle týden. 

Přemýšlím, jak vám sem dát i něco o tom ramadánu, ale asi to napíšu do zvláštního příspěvku, protože tenhle už začíná být nebezpečně dlouhej :)

Tak se mějte! Třeba za týden, nebo za dva :)

Duben 1

 Ahoj ahoj! 

Tak se zase po týdnu hlásím. Jdeme rovnou na to.

Tenis byl super! Náš trenér (co vypadá jako Zac Efron) je fakt dobrej. Netušim jak se to stalo, ale nechal hrát mě a jednoho mého "už kámoše" mezi pokročilýma. Takže sice to byl docela masakr, ale bylo to něco novýho. Zítra jdu znova, tak jsem zvědavá, jestli si to po minulý hodině nerozmyslí a nevrátí nás mezi začátečníky :D A teda po tenise to bylo poprvé, co jsem porušila ramadán a vypila skleničku vody. Zkoušela jsem to bez toho, ale prostě to nešlo :D

V úterý jsme si byly s Laetitiou vyzvednout písemky ze statistiky a dobrý! Dostala jsem 19/20, což se mi moc hodí, protože tohle pololetí musím zvládnout na první pokus, a mít předmět, co mi bude zvedat průměr se moc hodí. Jinak bylo úterý přednáškový a protože nás čekala další písemka ze statistiky, strávily jsme několik hodin nad příklady. Co miluju na útercích a čtvrtcích jsou pak naše společný večeře. Končíme obě kolem půl osmé, tak to vždycky tak tak stihnem do jídelny a pak se různě procházíme městem a krafeme. Jen mě mrzí, že Laetitia nebude příští rok pokračovat, tyhle naše noční procházky mi budou chybět.

Středa byla docela mizerná. Nějak to na mě celý prapodivně spadlo a jak jsem měla hlad, tak to prostě za moc nestálo. Zaspala jsem do školy, takže jsem se nepotkala s Laetitiou, ale aspoň jsem se pak dostala za Louim. Zase jsme spolu dělali statistiku a teda, ten má nervy... Za Melinou jsem nešla, protože jsem měla podezření, že na mě něco leze, a ani jsem neměla na nic náladu. Nicméně jsem byla jediná z naší skupinky, kdo mohl jít na večerní hodinu od šesti do osmi a tak jsem prostě musela. Náladu mi to rozhodně nezlepšilo, protože učitelka přetáhla a já kvůli tomu nestihla jídelnu. Naštěstí všechno zachránil kebab, a nakonec ten den nebyl zas až tak nezvládnutelnej :)

Čtvrtek byl docela v pohodě. Ranní přednáška, pak jsem se zašila s angličtinou, angličtina, pauza, francouzština a večeře s Laetitiou. Angličtina je hustá. A dost zbytečná. Od začátku jsem věděla, že to k ničemu není, ale ještě něco mi tam nějak neštymovalo. A pak jednou Ninon řekla, že ta učitelka prostě trochu moc mluví. A to je přesně ono! Mluví francouzsky a je k nezastavení. Máme 60 minut aj týdně, věcí, co máme udělat nad hlavu a ona spustí asi na 25 minut něco ze svýho života. Ninon to naprosto drásá, protože se nám vždycky snaží dávat rady do života a hoodně zjednodušuje různý psychologický problematiky. Kolikrát jsem za tu hodinu musela pohladit Ninon po zádech a říct jí, ať to nechá plavat ani nevim... Během pauzy jsme se s dalšíma holkama z naší skupiny ocitly v knihovně. To bylo hustý. Takový trochu celý zmatený, protože to nějak zorganizovala Ninon a já ani Laetitia jsme netušily o co jde. Tak jsem tam seděla u stolu s dalšíma třema holčinama a vysvětlovala jim jak se počítá tohle a tohle... Zase statistika :) Ale bylo to zajímavý. Sama jsem si v tom nebyla úplně jistá, ale z těch holek jsem toho dala dohromady asi nejvíc, tak to byla taková celkem vtipná improvizace :)

V pátek přišla statistika, což nakonec nebylo tak strašný jako jsem čekala, ale ruku do ohně za to, co jsem tam psala bych určitě nedala! Ale jinak to snad celkem šlo.

V sobotu dopoledne jsem se vydala za jedním pánem, co jsem se s ním domluvila na takové mini brigádě. Jednou týdně asi tak na hodinku pomoc s úklidem. Myslím, že to nemohlo dopadnout líp. Ohromnej sympaťák, žádná držgrešle... Naprosto spokojená :D

Dneska (v neděli) už se nic spešl nedělo. Byla jsem dopoledne v kostele, kde jsem už podruhé porušila ramadán, a to při večeři páně. Já vím, že jsem si ten chleba nemusela dávat, ale dali si všichni, fakt jsem si to hlídala, tak jsem podlehla a stala se ze mě ovce. Co ale bylo zajímavý, že nabízeli víno, nebo nějakou červenou šťávu, jako nealko variantu, kterou pak mohly i děti (a já :D). Nicméně ten můj ramadán mě zatím moc nenadchnul. Dneska je to dvanáctý den a žádný zázraky se nekonají. Spíš se jen (až bych řekla nezdravě) upínám k sedmé hodině, kdy zas budu moct jíst. Kdybyste mě viděli v úterý, kdy to vypadalo, že nestihneme naší jídelnu, okamžitě by vám bylo jasné, o čem mluvím. Ale co. Zítra to bude polovina, takže to už do konce nějak doklepem :D

Tak se mějte hezky, třeba zas za týden :)