Léto - první týden

Protože jsem se před svým odjezdem setkávala s dotazy, zda budu navazovat na svůj blog, a protože se ke svým starým příspěvkům ráda vracím, není jiná možnost :)

Začnu tím, co tu vlastně dělám. V mojí hostitelské rodině byla před dvěma lety ještě jedna holčina, o které jsem pro přehlednost mluvila jako o cirkusové ségře. Její rodina mě v zimě vytáhla na hory a ještě teď si nesou následky. Mají svůj malý podnik, kde vaří obědy pro firmy a seniory, chystají občerstvení na oslavy… a také mají takový malý obchůdek. Tak jsem využila známostí a jela na léto pracovat k nim.

Cesta sem byla taková obyčejná. Nebo takhle, nestalo se žádné klasické flixbus drama, takže docela nuda :) jela jsem přes noc, a to necelých 12 hodin - oproti dřívějšku naprostá paráda, nicméně jsem jela jen ve tříčtvrťákách, a to rozhodně nebyl dobrý nápad, protože jsem se neustále budila zimou. Vlastně jsem úplně zapomněla, jak špatně se takhle v autobusech spí. A to jsem pro sebe měla dvě sedačky.

Do Besanconu jsem dorazila v pátek ráno a hned, co jsem se našla na nádraží s taťkou té své cirkusové ségry, jsme jeli nakoupit do takového velkoobchodu pro restaurace a kuchaře a pak rovnou do práce. Došli jsme si na oběd do pizzerie a to odpoledne jsem pak dostala za úkol nakrájet asi 15 kilo paprik.

Rodina je tu úplně skvělá! Zatím co tu není má cirkusová ségra mám pokoj jen pro sebe. A jsou tu na mě hrozně hodní. Jakože extrémně. Pomohli mi si pořídit francouzskou SIM, založit bankovní účet, sehnali mi ještě jeden telefon, dali mi kolo, abych měla v Dijonu na čem jezdit… až přijede ségra ze školy (je na intru), pojedeme si všichni společně Dijon omrknout. To vlastně nevím, jestli víte, ale od září tam nastupuju na psychologii. To budou teprve zajímavý články. Teď to tu bude spíš o tom, že jsem jela v osm do práce a v osm večer se vrátila. Ale babičky asi budou rády za cokoli :)

Tady se toho vážně zatím moc nedělo, a asi je to tak dobře. 

Vlastně by to tu všechno bylo perfektní, kdyby moje rodina neměla dva obrovský bernský salašnický psi. Oni jsou hodní, ale nemůžu si pomoct, když jsou skoro větší než já, tak se jich prostě bojím. Tak na ně hraju, že jsem v pohodě, protože psi to prý znervózní když vidí, že je před nimi někdo nesvůj. Takže kromě toho, že se bojím jich, se bojím hlavně toho, že poznají, že se jich bojím. A taky jsem si nevzala počítač, takže asi budu muset psát všechno na tabletu, ale snad to nějak půjde.

Tak to je asi pro nějaký ten úvodní článek všechno. Budu psát jako předtím asi v neděli, protože jinak to nebudu stíhat. 

Končí mi polední pauza, tak jdu zase makat. Mějte se!