25. 3. 2023 Semestr 1

 Tak! Už jsem skoro ani nedoufala, že se tohle stane, ale je pátek večer a mě úplně chytla slina sepsat si sem shrnutí prvního semestru. Oficiálně nám teda skončil už před dvěma měsíci, ale lepší pozdě, než nikdy. 

Nějak nevím, kde začít. Jestli jet po kategoriích, a nebo spíš chronologicky. Ale asi začnem hezky postupně.

Začátkem srpna jsem se zase vrátila do města Morteau a pokračovala v brigádování. Tehdy mě vezla do Francie mamka a poprvé jsem si prohlédla Dijon. Byla to taková skvělá holčičí jízda, kdy jsme si ráno kupovaly croissanty a jedly je v parku u fontány. A když jsme si Dijon prohlédly, vyrazily jsme tedy do Morteau. Tam jsem byla až do začátku září.

Jejda, úplně živě si pamatuju, jak jsem děsně nervózně vstupovala do tý ohromný a narvaný posluchárny, kde nás čekala úvodní uvítací "přednáška". Profesoři nám vysvětlovali, jak celá univerzita funguje, kde hledat potřebné materiály a na koho se v případě potřeby obrátit. Následky toho, že jsem tenkrát nepochytila všechno si nesu do dneška :) 

První týden byl takový zabydlovací. Studenti vyšších ročníků nás prováděli po kampusu, dávali nám všelijaké rady a typy snažili se nám prostě všemožně pomoct. Jo teď mě napadá, že pro jistotu bych měla osvětlit, co tu vlastně dělám. Jsem v Dijonu v prvním ročníku psychologie. Tak, a jdeme dál.

Pomalu se přesouváme k přednáškám. Ke svému školnímu účtu jsem se přihlásila hned jak to šlo, a rovnou si postahovala všechny materiály, co jsem jen našla. Zpětně to hodnotím, jako výborný tah, protože jsem tak získala například prezentace, co v loňském roce postupně zveřejňovali učitelé vždy po přednášce pro své studenty. A protože je tou dobou ještě nestihli odstranit, měla jsem prezentace skoro ke všem předmětům hezky předem.

K samotným předmětům. První krutý střet s realitou mě čekal s klinickou psychologií. Učitelka mluvila děěěsně rychle, takže jsem si několik týdnů nebyla schopná na přednášce zapsat ani čárku. A se seminářem to bylo zprvu úplně stejné. Na něj jsme si vždy měli pročíst nějaký text nebo kapitolu z nějaké knihy. Nevím, proč jako první text zvolili to co zvolili, ale mě to odzbrojilo. Hodinu mi trvalo projít jednu stranu a přeložit si slova, co jsem neznala. A pak hodinu druhou, kdy jsem se jen snažila porozumět o čem se v textu mluví. Takže mých 6 stran se rázem proměnilo na 12 hodin práce. a to byl jen blbý dvouhodinový seminář. 

Co mi přineslo ohromnou úlevu byly hodiny diferenciální psychologie. Jednak jsem měla předem stažené prezentace, do kterých jsem si mohla rovnou psát poznámky, a jednak jsem učiteli rozuměla! To jsem po klinické psychologii rozhodně potřebovala.

Kognitivní psychologie byla docela fajn. Přednášky mě moc bavily, protože nám učitel často představoval různé příklady z každodenního života a mluvil hodně o experimentech. A to prostě zaujme :) No jenže jsme měli ještě seminář, a to zas tak veselé nebylo. Ale na druhou stranu, žádnému zoufalství jsem teda nepropadala ani náhodou. Náš učitel nebyl totiž původem z Francie ale z Kanady. Jeho rodným jazykem byla tudíž angličtina a když mluvil, nerozuměla jsem mu skoro nic. Příhodu o tom, že jsem mu místo slova "General" (obecný) rozuměla "Genoise" (piškotový korpus) jsem vyprávěla tolikrát, že je mi vážně líto mých nejbližších, co už by jí dokázali odvyprávět za mě. Naštěstí jsme seminář měli jen jednou za čtrnáct dní a i přesto, že jsem vůbec neposlouchala (Hraniční čas, po který jsem se snažila udržet pozornost bylo asi čtyřicet minut. A pak jsem rezignovala.) jsem se na zkoušky zvládla nějak připravit. A to díky mým přátelům, co mi pak všechno znovu vysvětlili, prošli se mnou příklady a poskytli mi poznámky (Miluju). 

Dál tu mám napsanou psychobiologii. To byl zvláštní předmět, protože to s psychologií nemělo úplně mnoho společného. Šlo o prachsprostou biologii a chemii. Jen se nás snažili oklamat názvem předmětu! Probírali jsme vlastně skoro celou dobu buňku. Různé procesy s ní spojené, různé struktury, pak trochu genetiky a tím to končilo. Mě to zas tak moc nevadilo (na rozdíl od většiny mých spolužáků), protože jsem si docela obstojně zvládala psát s tabletem poznámky do prezentací, a tak jsem si ani nepřišla tak zmatená :)

Jako poslední předmět jsem měla Víry, kultury a společnosti. Skládal se ze dvou předmětů, kde se oba točili okolo vývoji křesťanství ve Francii od 16. - 20. století. Moc zajímavé hodiny. Navíc se mi hned zezačátku povedlo vytasit se s husity, čímž jsem si okamžitě naklonila jednoho učitele na svou stranu a stali se z nás více méně kámoši :)

Zkoušky. Mohla bych tu popsat, jak to celé funguje. Pokud jste můj blog četli už někdy dřív, možná víte, že ve Francii se hodnotí 0 - 20 (20 je nejlepší). Zkouškové probíhá 14 dní, a během té doby píšete závěrečný test z každého předmětu a semináře, co jste za semestr měli. Samozřejmě si pak z každého testu odnesete nějakou známku. Pokud se předmět skládal z přednášek i ze seminářů, udělá se z těch známek průměr, takže nakonec máte z kognitivní psychologie jen jednu známku. Všechny posbírané známky (furt se tu opakuju, ale nevím, jak bych to měla nazývat jinak) na konci semestru sečtete a uděláte si celkový průměr. Pokud je vyšší než 10, gratuluji a semestr máte úspěšně za sebou. Pokud ne, nic se neděje, do druhého semestru pokračujete tak jako tak. Na konci roku si zase sečtete všechny známky a zjistíte semestrální průměr. Nakonec vám půjde o průměr obou dvou semestrů dohromady. Je to dohromady víc než 10? Velmi gratuluji, úspěšně jste ukončili první ročník a máte klid. Pokud se stalo, že z prvního semestru máte například 11 a z druhého jen 5 (tím pádem celkový průměr 8) půjdete v červnu na tzv. "Ratrapáž" kde si znovu napíšete zkoušky ze všech předmětů ze kterých jste nedosáhli 10. ale týká se to pouze předmětů z toho pololetí, jehož celkový průměr nebyl 10. V našem případě tedy jen druhý. Může se ale samozřejmě stát, že z prvního semestru dostanete dohromady 9 a z druhého 13. Tím pádem jste v pořádku prošli (celkový průměr je 11 a to stačí) Horší to bude, když z obou dostanete třeba 8. To se pak na "ratrapáži" pěkně zapotíte. 

Když se ale vrátíme k našemu původnímu příkladu S1: 11 a S2: 5. půjdete na ratrapáž, napíšete třeba tři testy ze kterých jste měli známky velmi nízké a znovu si spočítáte nový průměr za druhý semestr. Můžete si tak ratrapáží známku vylepšit, nebo naopak se z původních 5 můžete dostat na 4. Znovu se udělá průměr celého roku. Je-li vyšší než 10, gratuluji, máte to celé za sebou. Pokud není, zopakujete si ročník. To se tady ale stává docela běžně, takže se to nevnímá jako žádná potupa, nebo katastrofa :) Taaak. Snad to bylo jakž takž srozumitelné. Ani nechci počítat, kolikrát jsem napsala slovo semestr nebo známka.

Kdybych měla vypisovat všechno, co bych chtěla, asi byste to dávno před koncem zabalili. A já taky potřebuju jít spát. Ale můžete mi věřit, že se tu mám fakt dobře. Já vám to tady kdyžtak budu postupně nějak osvětlovat. Tak nějak vítejte zpátky. Už se mi po Vás stýskalo. 

Léto druhý a třetí týden

 Ahoj ahoj, 

Tak už je to tři týdny! Divím se tomu skoro každý den, že tu prostě vážně jsem, a jaký mám neuvěřitelný štěstí. 

Z mého původního plánu - psát každý týden nakonec sešlo, protože se tady toho vážně zase až tolik neděje, ale shrnutí po dvou týdnech je teď taková prázdninová alternativa :)

Začnu prvním týdnem. Kousek od naší vesnice je stará farma, ze které se stalo muzeum. A tam jsem si poprvé zkoušela svoje servírovací dovednosti. To bylo vlastně moc fajn, protože jsme obsluhovali zájezd nějakých babiček, a to jsou nejvděčnější strávníci. Cokoli před ně člověk postavil, začaly nadšeně obdivovat: “Páni, to vypadá nádherně! Co to je?” Tam byla radost pracovat. Dotáhla jsem svojí SIM a kreditní kartu, takže už si vážně připadám zabydleně. I když s tou kreditkou přišlo i takové probuzení, a to když mi došlo, že už je to vážně celé na mě a že už jsem teda asi vážně dospělá :) Jinak jedna naše kamarádka slavila padesátiny, a tak jsme s hostitelskou mamkou chystaly dort. Z toho večera se nakonec vyklubala docela slušná párty, kde jsem se seznámila s pár moc fajn lidma, takže i přes to, že nejsem přímo párty typ, dost jsem si to užila a pěkně si popovídala. Nakonec jsem usnula na gauči, kde mě k ránu našla má hostitelská mamka a jely jsme domů. Celá ta oslava měla nádhernou atmosféru: Po zahradě byla rozvěšená světýlka, připravené gaučíky, křesla a stolečky, nádhernej playlist písniček, všichni se pořád smáli nebo si povídali…

V pondělí jsme se vydali na výlet, vyzvednout mojí cirkusový ségře skútr, co ho bude mít v Lyonu. Cestou zpátky jsme se pak zastavili u jezera, co mi naprosto vyrazilo dech, protože to tam vypadalo jako u moře. V úterý přišla oslava hudby. To si představte jako takový festival, kdy všichni umělci vyrazí do ulic a hrají zadarmo. Kromě toho se v našem městě postavily asi 3 velká pódia, kde se uskutečňovaly centrální koncerty. U každého takového pódia bylo zajištěné i občerstvení, a to byla naše úloha. Tam jsme se výborně zakecali s jednou švýcarskou kapelou, co vystupovala v místě, kde jsme měli stánek. Jmenuje se Seriously serious, určitě na ně koukněte. Nás si totiž získali do takové míry, že za týden vyrážíme do Švýcarska na jejich další koncert :) Jinak jsme se do Švýcarska vydali ve středu. Cílem cesty byla večeře v restauraci s tím, že tam moje cirkusová ségra nechá CV, aby tam potom mohla v srpnu pracovat. Vlastně nevím, jestli jsem to tu už předtím zmiňovala, ale Švýcarsko je od nás asi 5 minut autem :) V sobotu večer jsme ze sebe znovu udělala servírku na oslavě narozenin jedné organizace, co se stará o to, aby se ze zdejšího regionu nevytratily tradice. Při přípravách jsem se podílela na třech dortech a dalších zákuscích, které jsme jim tam nakonec dovezli na takovém starém povoze. Docela se to protáhlo, ale protože bylo pořád co dělat, ani mi to nevadilo. A nakonec neděle. To byl den Gurmánského pochodu. Abych vám to přiblížila… vždycky když Francouzi jedí, mají minimálně předkrm, hlavní jídlo a zákusek. V ideálním případě se k tomu ještě přidává aperol, sýr a kafe. A Gurmánský pochod je takový dlouhý oběd asi na 11 km. Začnou aperolem, po dvou kilometrech je čeká připravený předkrm, potom hlavní jídlo… udali jsme všech 500 porcí, co jsme připravili. Podtrženo sečteno, náš volný víkend bylo nedělní odpoledne, ale jak řekl jeden můj kamarád, alespoň se tu nenudím :)

A na závěr se s vámi musím podělit o svoje rozhořčení! Byli jsme tu na pizze. Normální lidi jedí pizzu po těch trojúhelnících, normálně rukama. Někdo si ty kousky roluje, což je divný, ale dá se to. A ve Francii vám donesou nenakrájenou pizzu, dají vám vidličku a nůž, a vy jí prostě jíte příborem. Mám nějakou úroveň, takže to nedělám, ale potřebovala jsem to sdílet. Děkuji :)

Tak se mějte hezky, potkám se tu s vámi zase za 14 dní :)

Léto - první týden

Protože jsem se před svým odjezdem setkávala s dotazy, zda budu navazovat na svůj blog, a protože se ke svým starým příspěvkům ráda vracím, není jiná možnost :)

Začnu tím, co tu vlastně dělám. V mojí hostitelské rodině byla před dvěma lety ještě jedna holčina, o které jsem pro přehlednost mluvila jako o cirkusové ségře. Její rodina mě v zimě vytáhla na hory a ještě teď si nesou následky. Mají svůj malý podnik, kde vaří obědy pro firmy a seniory, chystají občerstvení na oslavy… a také mají takový malý obchůdek. Tak jsem využila známostí a jela na léto pracovat k nim.

Cesta sem byla taková obyčejná. Nebo takhle, nestalo se žádné klasické flixbus drama, takže docela nuda :) jela jsem přes noc, a to necelých 12 hodin - oproti dřívějšku naprostá paráda, nicméně jsem jela jen ve tříčtvrťákách, a to rozhodně nebyl dobrý nápad, protože jsem se neustále budila zimou. Vlastně jsem úplně zapomněla, jak špatně se takhle v autobusech spí. A to jsem pro sebe měla dvě sedačky.

Do Besanconu jsem dorazila v pátek ráno a hned, co jsem se našla na nádraží s taťkou té své cirkusové ségry, jsme jeli nakoupit do takového velkoobchodu pro restaurace a kuchaře a pak rovnou do práce. Došli jsme si na oběd do pizzerie a to odpoledne jsem pak dostala za úkol nakrájet asi 15 kilo paprik.

Rodina je tu úplně skvělá! Zatím co tu není má cirkusová ségra mám pokoj jen pro sebe. A jsou tu na mě hrozně hodní. Jakože extrémně. Pomohli mi si pořídit francouzskou SIM, založit bankovní účet, sehnali mi ještě jeden telefon, dali mi kolo, abych měla v Dijonu na čem jezdit… až přijede ségra ze školy (je na intru), pojedeme si všichni společně Dijon omrknout. To vlastně nevím, jestli víte, ale od září tam nastupuju na psychologii. To budou teprve zajímavý články. Teď to tu bude spíš o tom, že jsem jela v osm do práce a v osm večer se vrátila. Ale babičky asi budou rády za cokoli :)

Tady se toho vážně zatím moc nedělo, a asi je to tak dobře. 

Vlastně by to tu všechno bylo perfektní, kdyby moje rodina neměla dva obrovský bernský salašnický psi. Oni jsou hodní, ale nemůžu si pomoct, když jsou skoro větší než já, tak se jich prostě bojím. Tak na ně hraju, že jsem v pohodě, protože psi to prý znervózní když vidí, že je před nimi někdo nesvůj. Takže kromě toho, že se bojím jich, se bojím hlavně toho, že poznají, že se jich bojím. A taky jsem si nevzala počítač, takže asi budu muset psát všechno na tabletu, ale snad to nějak půjde.

Tak to je asi pro nějaký ten úvodní článek všechno. Budu psát jako předtím asi v neděli, protože jinak to nebudu stíhat. 

Končí mi polední pauza, tak jdu zase makat. Mějte se!

Skončilo to - Mých 6 měsíců ve Francii

BUDE TO DLOOOUHÝ!
Ahoj všem! Teď už je jasné, že se hranice do prázdnin neotevřou a tím pádem se nebudu moci před létem vrátit do mé Francouzské školy. Takže vám tu mohu shrnout mých 6 měsíců v mé druhé domovině.
Na začátek musím říct, že to byl naprosto neopakovatelný a úžasný zážitek! Jsem hrozně ráda, že jsem vycestovala! Poznala jsem spoustu skvělých lidí a obohatila se o mnohé zkušenosti. V tomhle posledním článku se budu věnovat různým tématům, která si myslím, že mohla být zajímavá. Pokud jste četli všechny moje zápisy, tak se vám omlouvám, ale asi se tu budu docela opakovat, nicméně to k tomu holt patří...

• Škola a intr

Co se školního systému týče, už jsem vám ho nějak přibližovala, ale tak naposledy. Ve Francii mají rok rozdělený do trimestrů. Na konci každého trimestru pak obdržíte vysvědčení, kde jsou sepsané vaše známky z jednotlivých předmětů, váš celkový průměr, a pak slovní hodnocení od každého učitele. Slovní hodnocení bývá něco jako: "Bezproblémový student, mohl by se ale více zapojovat v hodinách, jinak úspěšný trimestr, pokračuj." Známky se tu udávají ve stupnici 0-20 s tím, že 20 je nejlepší. Nicméně každý učitel si to dělá docela po svém, takže vám může být předložena písemka na 5, 10, 24, nebo klidně 36 bodů... Prostě jak se to hodí. A francouzští bakaláři si to pak upravují a přepočítávají jak je libo. Co se ale neliší je to, že známky mívají různou váhu. Školní vyučování začíná většinou v osm hodin ráno a končí až s šestou hodinou večerní. Jedna vyučovací hodina trvá 50-55 minut. Během vyučovacích hodin je zakázáno používat mobilní telefony, což vážně všichni dodržovali. Jedna moje kamarádka, mi ale říkala, že u nich na škole telefony nemohl používat nikdo, kdo byl ve školní budově. Dokonce i když jste ho měli zastrčený v kapse a stáli jste na chodbě, bylo normální, že vás učitel vyzval, abyste si ho uklidil do tašky... drsný, co?
   Co se samotných vyučovacích hodin týče, dala bych přednost těm českým. Nejen že jsou kratší, ale jsou mnohem líp strukturované, ale vážně se během nich něco dělalo. Když už se náhodou ve Francii probírala nějaká látka, byla často vykládána tak, že tomu nikdo pořádně nerozuměl. Tak třeba: Matika-tu nikdo nechápal (což se vlastně stává i u nás, takže nic nového), Fyzika - stejný, Biologie - Ta probíhala úplně jinak než v Čechách. Já vlastně vůbec nepochopila jak to celé bylo myšlené, protože jsme neprobírali třeba člověka, rostliny, prvoústí nebo já nevím co, hezky pohromadě. Když se nad tím tak zamýšlím, vlastně vůbec nevím, co jsme to probírali. Pořád jsme rozebírali jen nějaké grafy, které třeba popisovali vývoj nějakého prostředí, po tom, co do něj přidám třeba jednu lžičku soli. Pak nám z toho vylezla křivka reakce a my o tom třeba půl hodiny diskutovali. Jako poznámky jsme si pak opisovali to, co učitelka psala na tabuli (Akorát to bylo plné všelijakých odborných názvů, kterým nikdo nerozuměl), takže se pak docela běžně stávalo, že se nějaká moje kamarádka chtěla učit na biologii, seděla nad tím sešitem půl hodiny a pak prostě řekla, že tomu vůbec nerozumí a že neví co se po ní chce. Jednou jsem jim ukazovala naší učebnici biologie (takovou tu velkou bílou) a všichni z ní byli naprosto paf! Francouzština - ta byla super! Vyklubal se z ní asi můj nejoblíbenější předmět. Vždycky jsme probírali nějakého autora a jedno jeho dílo, které jsme rozebírali jak jen to šlo. Hledali jsme třeba spojitosti s jeho životem a tím, co jsme nacházeli v textu, a to bylo vážně fajn. Učitel dokázal mluvit děsně poutavě, a kdykoli vykládal o nějaké knize nebo dílu, popsal to tak, že jsme všichni hned měli hroznou chuť běžet do knihkupectví a pořídit si jí. Dějepis+zeměpis - Tam jsme zase skoro nic nedělali. Bylo fajn, že učitel odpovídal na spoustu dotazů, a vlastně to byla největší náplň hodin, nicméně se jich stihlo vždycky zodpovědět tak 5, a tempo přísunu nových informací tak bylo občas až nesnesitelně pomalé. Pravda je, že mít takhle téměř volnou hodinu a moci si povídat se spolužáky bylo fajn, ale když už jsme v té škole museli trávit tolik času, tak by se hodilo, abychom tam také něco dělali.
   Intr byl v pohodě. Bylo teda celkem na pytel, že v půl osmé jsme ho museli opustit a vrátit jsme se mohli až po šesté hodině (kromě středy, to se odemykal už ve dvě). Každý večer po jídle jsme měli studijní hodinku, kdy jsme museli jít do jedné prázdné učebny a dělat úkoly, nebo si třeba číst, a být zticha. Každopádně po prvním trimestru nás pak už ani do žádné učebny netahali a stačilo, že jsme měli otevřené dveře do pokoje a byl klid (za to jsem jim vážně byla hrozně vděčná, protože ty studijní hodinky v děsně chladných učebnách mě vůbec nebraly).

• Lidi

Na tohle jsem měla strašný štěstí! Vážně až neuvěřitelný, a moc si toho vážím. Moje hostitelská rodina byla úžasná. Tak hrozně hodná, až to nebylo normální. Tak třeba jsme s tou mou "mamkou" vařily nějaký oběd a ona pak řekla, že nesmí zapomenout dát stranou pro vrátného v tělocvičně (do které chodil můj "taťka"), protože se s ním minulý týden nějak potkala, a během jejich hovoru se zmínila, že zrovna tenhle víkend budeme vařit tohle jídlo. A ten vrátný prostě řekl, že to máme štěstí, že je to jeho nejoblíbenější pochoutka... Takže ona speciálně dávala stranou náš nedělní oběd, pro nějakého "cizího člověka", aby ho překvapila, a udělala mu radost. Chápete co myslím tím, že byli neuvěřitelně hodní?
   Moje třída byla další poklad. Ze začátku tam panovaly nějaké neshody mezi cirkusáky a necirkusáky, nicméně to bylo v době, kdy jsem ještě pořádně nikomu nerozuměla, takže to šlo mimo mě. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem si asi s každým v té třídě vážně minimálně jednou pořádně pokecala. Myslím, že v tomhle ohledu mi dost pomohlo i to , že jsem šla znovu do prváku, tudíž do nově vzniklé třídy, kde se skoro nikdo neznal.
   Kamarádky jsem si tam našla hned. První den jsem se při stěhování na intr trochu bavila s jednou holčinou, začaly jsme spolu bydlet, a až do konce byla moje největší "intrová kámoška" (jinak jsme měli pokoje po čtyřech).
   Ve třídě jsem se pak během prvního týdne připojila k takové skupince praštěných holek, se kterou jsem pak taky zůstala až do konce, a byly to tam rozhodně moje nejlepší kamarádky a velký opory. Dělaly si věčně srandu z mého (děsně silného) přízvuku, ale zároveň mi zakazovaly snahu se ho zbavit, protože jim připadal hrozně roztomilej. No, holky byly vážně úžasný a nezapomenutelný, a jsem hrozně vděčná, že jsem s nimi mohla strávit 6 měsíců...
Další příklad neuvěřitelně hodných lidí by pak rozhodně mohla být rodina mojí cirkusový ségry. Šlo o to, že v mojí hostitelské rodině jsem na víkendy nepřibývala jen já, ale ještě jedna moje spolužačka, která bydlela u Švýcarských hranic, a která se na mé škole věnovala cirkusu, ale aby byla ušetřena několikahodinovému dojíždění na intr, dělala mi v mé náhradní rodině sestru. Takhle za mnou jednou přišla s tím, že bych mohla jet s ní a její rodinou na hory. A já samozřejmě jela :D. Už to by naprosto stačilo. Ale jednou jsem se s jejími rodiči bavila o tom, že bych ráda v létě měsíc ve Francii pracovala. Třeba jako číšnice, nebo v nějakém hotelu, to už by asi bylo jedno. Oni mi pomohli napsat životopis, a pak řekli, že protože jsou kuchaři, tak se zkusí poptat svých známých a kolegů, jestli by nepotřebovali na léto výpomoc. A pak mi navrhli, že kdybych chtěla, tak oni bydlí jen 5 kilometrů od švýcarských hranic, a ve Švýcarsku bych byla ještě mnohem lépe placená než ve Francii, tak že by se kdyžtak mohli zeptat i tam, a spát bych mohla u nich, tím pádem bych bydlela zadarmo. Teď už vím, že kvůli koroně to letos nevyjde, nicméně třeba za rok...

• Volnočasové aktivity

Abych řekla pravdu, tak to byl pro mě ze začátku celkem oříšek. Když jsem v byla v Čechách, tak jsem se skoro nikdy nezastavila. To jsem věčně někde lítala a domů se vracela pozdě večer, nebo v případě víkendů, skoro vůbec. Ve Francii mě ale moje nevytíženost vážně rozčilovala. Hned po příjezdu jsem si domluvila jednou týdně hodinu tenisu, což bylo aspoň nějaký vzrůšo, na druhou stranu hodina týdně mi nepřišla dostačující. Po nějaké době se mi povedlo zkontaktovat tamější skauty a Betlémské světlo, pro které jsem s nimi jela do Remeše byl nezapomenutelný zážitek. Akorát skautování taky nebylo nic zrovna intenzivního. Schůzky se konaly jedno za tři týdny, z toho ale skoro vždycky o prázdninách, kdy jsem byla v Čechách. Ke konci prvního trimestru jsem se dozvěděla o školním basketbalu, který byl jednou týdně dvě hodiny, a to se tam rozhodně stalo mou oblíbenou aktivitou. Popravdě mě celkem mrzelo, že toho nemohu dělat ještě víc, takže jsem třeba koukala na nějaké stránky, že bych mohla hlídat malé děti, ale kvůli naší škole, která prostě končila tak pozdě, bylo nemožné si něco domluvit. Přemýšlela jsem, že bych mohla děti hlídat alespoň přes víkendy, ale věděla jsem, že už bych pak nic nestíhala, jelikož jsem se také potřebovala občas věnovat mým českým povinnostem. Zase to prostě narazilo na Francouzském školském systému... Kdybychom končili dřív, mohli bychom se věnovat věcem, které nás baví a rozvíjí, místo toho, abychom seděli dlouhé hodiny ve škole a nic nedělali... Ale co, jela jsem tam s tím, že chci poznat, jak to tam chodí. A když to mají nastavené takhle, tak ať. Jen mi to přijde celkem škoda.

• Jídlo

Jak říká jeden můj kamarád, trpím nemocí, a to, že nejím maso ani cukr. Takže vám tu nebudu popisovat, jak chutnají žabí stehýnka nebo tak. Prostě to bude jen takové celkové shrnutí. Během týdne jsem jedla třikrát denně ve školní jídelně a to bylo v pohodě. Já, jakožto vegetariánka jsem neměla žádný problém si něco najít. Francouzi oproti naší jídelně podávají mnohem více zeleniny a navíc tam byl každý den k dispozici salát bar. Jinak takový "den na talíři" normálního Francouze vypadá asi takhle: Snídaně je vždycky sladká. Většinou je to třeba pečivo s marmeládou. Další jídlo je až oběd a to bývá předkrm, hlavní jídlo, sýr s pečivem a dezert. Teoreticky by pak kolem čtvrté měla být nějaká svačina, která se ale nás, co jsme bydleli na intru netýkala. A celý den se pak završil večeří, a ta vypadala stejně jako oběd. Jinak se Francouzi s přípravou jídel moc nepiplají. Není to jako u nás, kdy se o víkendu začne v 10 dopoledne zadělávat na knedlíky, abychom si ve 12 mohli dát svíčkovou. Tam to většinou bývá jen maso a příloha. Omáčky nejedí vůbec, a polévky jsou jen zeleninové, žádné masové vývary.

• Jazyk

V jednom starším článku jsem popisovala, jak na tom byla moje francouzština ze začátku. Nebudu to tu všechno vykládat znova. Moje úroveň byla tak mezi A1 a A2, což značí, že jsem byla ukázkový příklad začátečníka. Zprvu to bylo takové chvílemi nepříjemné, protože jsem si prostě nebyla moc schopná s nikým povídat. Když už jsem ale třeba někomu rozuměla, bylo to peklo, protože jsem nevěděla, jak mu mám odpovědět. Nebo jsem nevěděla, jak se zapojit do různých debat, takže jsem si pak přišla taková nemastná neslaná, co se neumí projevit. Naštěstí jsem měla ty kamarádky, které byly hrozně trpělivé, a když jsem něco nechápala, okamžitě mi to vysvětlily. Díky tomu, že jsem jimi byla pořád nucená mluvit, odpovídat a reagovat, nedostala jsem šanci se francouzštině vyhnout. Teď už si dokážu povídat skoro o čemkoli. Akorát dělám hrozně moc gramatických chyb! Časování sloves, správná větná skladba, nebo používání nějakých jiných, než těch nejzákladnějších časů... Furt se mi to motá. Moje momentální úroveň by se asi dala vyjádřit faktem, že mi chybí asi dvě kapitoly a dočtu první díl Harryho Pottera. Nevím, jak to mívají ostatní, ale já jsem asi s mým pokrokem spokojená. Moc nevím, podle čeho to mám soudit, nebo jak to normálně bývá. Prostě takhle to mám já, a to je asi všechno, co k tomu můžu říct.

• Co mi Francie vzala

Před mým odjezdem jsem se bála, že toho bude hrozně moc. Že přijdu o mnohá přátelství, že se odcizím dětem na skautu, že můj život už nebude stejný jako byl dřív, a že si zavřu spoustu možných dveří. Jediné, co mě ale Francie stála, bylo pár stýskavých momentů. To je všechno.

• Co mi Francie dala

Neuvěřitelné a nezapomenutelné přátele. Spoustu úžasných a silných zážitků. Ukázala mi, že všechno jde, když se člověk snaží. Naučila jsem se lépe naslouchat ostatním. Začala jsem si více věřit. Dostala jsem možnost naučit se cizí jazyk a poznat jinou kulturu. Donutila mě vystupovat ze své komfortní zóny. Naučila mě vážit si všeho, co mám. Ukázala mi, že stres ničemu nepomáhá. To, že se člověk na druhé usměje, pozdraví, poděkuje, poprosí, může mít neuvěřitelnou sílu... A je toho mnohem víc.

Tenhle půlrok se nedá zapomenout. Díky, že jste mě doprovázeli. Bylo mi potěšením.

15. 3. Dvacet tři

Na plavání jsem dorazila bez čepice, bez čoček a bez plavacích brýlí. Naštěstí jsem se ale domluvila s Louise, že mi brýle půjčí, a o čepici jsem poprosila učitelku. Jen jsem holt byla slepá.
Velkým tématem tohohle týdne byli němečtí korespondenti, kteří přijeli na týden k mým spolužákům. V podělí se jich k nám pár připojilo během hodiny francouzštiny, a to bylo rozkošný, protože jsem se v nich úplně viděla.
28. 3. jsme měli s hodinou hudební výchovy navštívit operu sídlící v Remeši, a shlédnout tam dvě představení (a taky si dojít na pizzu), takže jsme se  v úterý celé dvě hodiny zaobírali rozbory a poslouchali ukázky.
Ve středu (světe div se), jsem si zase zapomněla vzít ponožky na basket... Díky bohu jsem na dvoře potkala holky z intru, a prostě jsem je poprosila, jestli by mi nepůjčily ty ponožky, co mají právě na sobě, protože jinak si zase odrovnám chodidla. A holky jsou zlatýýý XD. Jinak trénink to byl zase super a pořádně propocenej.
Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale přes týden mívám vypnutý mobil, který nechávám ve skříni na intru, abych byla nucená dělat i něco jinýho, než se bavit s mými českými přáteli. Navíc mě přes týden stejnak nikdo neshání a jen bych se připravovala o skvělý francouzský zážitky. Každopádně, nemusí tomu tak být vždy... Ve čtvrtek jsem na emailu měla asi 10 nepřečtených zpráv a to hlavně od rodičů, od francouzského institutu a tak podobně. Každopádně mě rodiče prostřednictvím zpráv nabádali, ať jim co nejrychleji zavolám. Ten večer nás čekalo ještě další cirkusové představení, takže jsem do Čech zavolala cestou. No. Do té doby nic netušící Anička byla postavena před skutečnost, že se v Čechách budou zavírat hranice, a že si pro ní chtějí rodiče do dvou dnů přijet. Tahle informace mi vyrazila dech a na místě mi začaly téct slzy. Přesvědčila jsem ale rodiče, že tady ve Francii se školy nezavírají a kdyby mělo jít do tuhého, francouzský institut by nás do ČR určitě nějak dostal, takže jsme se dohodli, že dokud ve Francii bude všechno v pořádku fungovat, zůstanu tam. Nicméně mě rodiče varovali, že k mému stažení by mohlo tak do týdne dojít. No nejásala jsem.
Představení bylo ale skvělé! Šlo o studenty zdejší cirkusové vysoké školy, a byli neuvěřitelní.
Jakmile se ale rozsvítila světla a všichni zase vzali do rukou svoje mobily, moje už lepší nálada se okamžitě zase rozplynula, protože se všichni začali bavit o tom, že se ve Francii od pondělí zavírají školy, což pro mě znamenalo jen to, že si mě rodiče příštího dne vyzvednou. Po dalším hovoru s rodinou jsem tuhle zprávu předložila mým cirkusovým spolužákům s tím, že se už asi ani nebudu moct tento rok vrátit. Tak jsme si pobrečeli společně. Pak jsme si pobrečely i s holkama z pokoje a já se následně začala zaobírat balením všech věcí, co jsem měla na intru do mého příručního kufru, který jsem s sebou měla. Naštěstí se mi ale podařilo sehnat ještě nějaké tašky a nakonec jsem se nějak vešla. Usnou se mi ale podařilo až kolem jedné hodiny.
Pátek - můj poslední celý den byl náročný a (kupodivu) hodně ubrečený. Začalo to hned ráno, když jsem se probudila v pět a začala jsem brečet. Po snídani jsem si to zopakovala, když jsem se loučila s holkama z intru. Další vlna na sebe nenechala dlouho čekat, jelikož jsem svým kamarádkám ze třídy musela říct, že v sobotu ráno odjíždím a už se asi nevrátím (=další slzy). No a pak prostě během dne to člověka tak nějak chvíli chytlo... (já jsem vás varovala...). Moje třída mi pak před poslední hodinou dala takové veliké přání s nápisem "Budeš nám moc chybět", na které mi každý napsal nějaký malý vzkaz (Další slzy), a dostala jsem od nich takový hezký řetízek. Poslední hodinu učitelka skončila asi o deset minut dřív a řekla, že je to čas, aby se se mnou všichni mohli rozloučit a já ten den asi po 10 brečela a objímala celou třídu (Ale nemyslete si, že jsem byla sama!!!) - Miluju svojí francouzskou třídu a moje kamarády!!
Moji čeští rodiče dorazili do mé hostitelské rodiny akorát na večeři, ze které jsem měla upřímně ze začátku docela strach, ale nakonec to bylo fajn :).
V sobotu ráno přijela k mé hostitelské rodině ještě Marťa, která byla ve Francii ve stejném kraji jako já, ale která se neměla jak dostat domů, takže jsme se domluvili, že jí svezeme. Já se nakonec rozloučila s mou francouzskou rodinou a zase nesedla do auta, tentokrát směr Česká republika.

7. 3. Dvaadvacátý týden

Jak se tak koukám do svýho diáře, tak se vlastně asi nic spešl tenhle týden nedělo. V pondělí jsem první hodinu nešla do tělocvičny, ale začal nám trimestr plavání. Krom toho, že musíme nosit takový ty čepice, je to super. Akorát jsem si tenhle týden tu čepici, plavecký brýle i čočky zapomněla na intru... Tak musím nějak vykoumat, jak to udělám XD. V úterý jme měli místo francouzštiny a fyziky takovou přednášku o tom, že se nemáme bát mluvit o svých problémech, a že všechno se dá vyřešit... Odvařená jsem z toho nebyla, ale když to někomu pomůže, tak proč ne. A navíc jsem si mohla připsat body do plnění výzvy "Skautský borec", a to se počítá :). Ve středu jsem po dlouhé době zase nazula tenisky a šla na basket. Ten mi tu chybí! Takže když na něj můžu jednou za týden dorazit, tak se vždycky tak sedřu, že mě všechno bolí ještě tři dny.
   Tenhle týden jsem si pořídila s mojí kámoškou lístky na cirkusový studenty ze druháku, který budou mít koncem měsíce vystoupení, tak se na to děsně těším! Jinak už se asi vážně nic zajímavýho nedělo... Byla jsem v sekáči, kde jsem objevila dva svetry a silikonový formičky na muffiny, takže jsem dneska odpoledne hned uklohnila jednu várku :D
    Je to hold jen krátký zápis, musím se teď jít věnovat mojí povinný četbě, kterou nám zadal profesor francouzštiny. Samozřejmě jsem doufala, že se mi to vyhne, ale během té vyučovací hodiny řekl, že jí vybíral tak, abych si to mohla přečíst taky... Já dala asi tři stránky a pak jsem to vzdala. V čechách jsem tu knížku nesehnala a tak jsem to lupla v PDF do nějakého internetového překladače, a smířila jsem se s tím, že hold nějaký věty nebudou dávat smysl XD. Hlavní je pointa. Pak už se to dá nějak okecat... Stejně tak, jak jsem to udělala s mým minulým úkolem (analýzou nějakých 4 textů). Nakonec jsem z nich dostala 25,5/30, a nejlepší známka ve třídě byla 26,5/30, takže to beru jako velký úspěch XD.
No nic, už vážně končím... Jukněte kdyžtak na můj instagram (malinovkaaaa), kam jsem dala pár fotek a časem tam budu přidávat.
Mějte se!

1. 3. Týden dvacátý a dvacátý první

Tak jsem zase tu! Doufám že se vám stýskalo! A pokud ne, tak mi to radši ani neříkejte :D
Jelikož se na mém blogu dlouho nic neobjevilo, je zřejmé, že byly prázdniny! Ale ještě než se na ně vrhnu, vám velmi stručně vylíčím ten poslední týden, který mě od nich dělil.
   Co si ale budem, bylo to už pěkně dávno, takže nebudem zabíhat do žádných podrobností. Můj diář mi napovídá, že jsem se byla podívat na dalším cirkusovém představení, a jaká novinka, zase to bylo super. Tentokrát to celé trvalo asi jen 45 min, ale to nic nemění na tom, že to bylo skvělý. Celé se to odehrávalo v naprostém tichu a vystupovali pouze dva umělci, kteří se se svými nacvičenými kousky střídali. Po tom, co jsme vyšli z budovy, se naše skupina rozdělila na ty, co se jim to děsně líbilo a na ty, co jim to nic neřeklo. Můj spolužák se pak přiznal, že se dokonce během toho představení rozbrečel.
   A jako druhá velká událost byly narozeniny mojí kamarádky!!! Slavili jsme je celá parta během hodiny volna na náměstí. Donesli jsme brambůrky, kolu, nějakou buchtu, svíčky, a protože to bylo na Valentýna, já s Louise jsme jí koupili růže. Byl to naprosto senzační den. Vlastně zatím asi jeden z nejlepších.
Teď následuje týden prázdnin, kdy jsem byla v Čechách...
   A voilá! Zase jsem seděla v autobuse, směr Francie, tentokrát ale spíš na jih, jelikož jsem měla jet s mojí cirkusovou ségrou a její rodinou na hory!!! Tam vesnice, kam jsme měli namířeno se jmenuje Bonneval sur Arc, a je naprosto nádhernááá. Naše výprava, skládající se z mojí cirkusový ségry, jejích rodičů, nejlepší kamarádky její mamky a babičky, bydlela v té nejrozkošnější chatce, jakou si dokážete představit. A když jste chatku opustili a vyšli jste ven, ze všech stran vás obklopovaly alpy... Na sjezdovkách jsme trávili skoro každý den sedm hodin v kuse (od 9h - 16h, s 30min pauzou na jídlo), takže jsme se ke krbu vraceli pěkně vyšťavení. Počasí jsme chytli skvělý. První tři dny nám krásně svítilo a sníh byl super, pak dva dny sněžilo a byla děsná kosa, takže jsme to zabalili ještě před 16h, a poslední den bylo zase nádherně. Dokonce tak nádherně, že během naší pauzy na sjezdovce, abychom si dali chleba a polévku z termosky, jsem si i přes vrstvu opalovacího krému dokázala opálit horní část obličeje, jelikož jsem si sundala lyžařské brýle.
   Jinak ke sjezdovkám... Nepovažuji se v lyžování za nějakého začátečníka, ale jsem ten typ, co i přesto, že docela obstojně lyžuje, dává přednost modrým a červeným sjezdovkám, jelikož si to prostě víc užívám. Během mého pobytu v horách jsem zjistila, že většina francouzů postrádá, pro mě tak důležitý, pud sebezáchovy. Na modrých sjezdovkách (které by v Čechách rozhodně byly označené červeně) jsem byla skoro sama. Nemůžu říct, že by mi to vadilo, ale nechápu, že tam nebylo spousta zlomenin a tak... Když jsem já asi třetí den jela červenou, tak jsem se vymázla tak, že jsem jela 5m na zádech a dalších 10m na břiše, a snažila se zabrzdit, jenže to mi to vůbec nešlo, protože ta sjezdovka byla děsně prudká...
   No uteklo to hrozně rychle. Jestli budu mít dneska čas, tak vám na instagram dám nějaký fotky :D
Z hor jsme odjeli v sobotu ráno a tentýž den večer jsem pak dělala servírku na jednom večírku, a dokonce jsem se tam bavila s jednou rodinou, která taky děla hostitelskou rodinu jedný český studentce!! Ta studentka tam ale nebyla, což je škoda... Ale nevadí :D
   Tak se mějte hezky a já jdu ještě před tenisem aspoň rozepsat shrnutí tohohle týdne :)
Paaaaa