Další týden je pryč. Už zase?!
Pondělí začalo dost děsivě, a to když se nějací moji spolužáci o něčem dohadovali s učitelem, který po chvíli hodil učebnici na stůl a řekl, že ho nebaví učit ve třídě, kde se s nim jen studenti dohadují a slovíčkaří. Takže nám v polovině hodiny řekl, ať si děláme co chceme, ale neděláme bordel, že dneska už s námi nic dělat nebude. Drsný, co?
Taky nám během týdne řekli, že nám změní fyzikáře. Příští týden nás čekají poslední hodiny s naším dosavadním profesorem. Další změny učitelů proběhly v informatice a občance.
A jsme u středy. To je den, který určitě stojí za zmínku, protože jsem se šla mrknout na basketovej trénink. Vzniklo to tak, že jsem se mojí kamarádky, co tu hraje basket ptala, jestli bych nemohla chodit s ní. Takže ona mi to tam vyjednala, ale už tam se mnou nešla, protože jí to nebaví. Na ní je to prý na moc nízký úrovni. No já jsem se nenechala odradit a šla jsem. Jenže. Zapomněla jsem si ráno vzít do baťohu ponožky, ve kterých bych pak mohla hrát, jelikož jsem zase měla sukni a silonky. No a protože po škole ještě nebyly pokoje otevřený, byla jsem bez ponožek. V tělocvičně jsem se ptala nějakých holek, jestli nemaj pár navíc, ale neměly. Joooo, dvě hodiny běhat v teniskách bez fuseklí... Už jsem zažila i lepší věci. Takže teď mě doprovází mých 6 puchýřů, rozmístěných různě po chodidlech. XD Jo a co se kvality tréninku týče, tak to bylo super. Byli tam nějací kluci (nikdy předtím tam prý nebyli), kteří nás (asi 4 holky) měli trénovat. Takže jsme celý dvě hodiny hráli a teda, byla jsem pěkně mrtvá. Ale bylo to vážně super. Jen to teda pro moje tělo byl děsnej šok, když jsem tu půl roku skoro nehnula brvou a najednou jsem po něm chtěla nějaké rychlé pohyby.
Dneska odjely dvě moje kamarádky na týden na nějaký výměnný pobyt do Německa, tak jsem zvědavá s čím se vrátí, protože než odjely, bavili jsme se o tom, co by měly znát za věty, a nevěděly jak říct že mají hlad nebo jak se řekne pravá a levá. Tak jim držím palce.
Dneska jsme měli psát z občanky, ale učitelka stávkovala, takže jsme kočili dřív :D
Jinak permanentně nestíhám, ale to už se stalo takovou součástí mého života.
No to je asi všechno, tak se mějte hezky, já jdu něco dělat :D
pátek 24. ledna 2020
pátek 17. ledna 2020
18. 1. Týden šestnáct
Nazdar, nazdar!
Poslední dobou se ocitám v časovém pressu, tak nebudu dlouze rozjímat nad zbytečnostma, a jdeme rovnou na tenhle týden.
Měla jsem možnost, vyrazit s mými cirkusovými spolužáky na další kulturní akci, tentokrát šlo o nějaké tanečníky z Kanady. Musím se přiznat, že nějaké poselství toho vystoupení mi uteklo. Prostě jsem vůbec nepochopila, o co tam šlo, ale když jsem se pak doptávala kamarádek, říkaly, že taky nemají nejmenší tušení. Ale co, bylo to zajímavý a vlastně se mi to líbilo :D.
Taky se celý týden dost motal kolem úkolu z francouzštiny, který jsme sice dostali už před prázdninami, ale odevzdat jsme ho měli až tento čtvrtek. No... Dostali jsme čtyři texty, každý na dvě strany, a společně s nimi i papír s otázkami, na které jsme měli odpovědět a pak s jejich pomocí ty texty rozebrat. Náš úkol měl mít minimálně 4 strany, v lepším případě víc. Jednalo se o texty z počátku 19. století až po druhou polovinu 20. století. Tomu nejstaršímu jsem nerozuměla. Hledala jsem to anglicky, s tím, že by to mohlo pomoct. Našla jsem to jen v audioverzi, a nerozuměla jsem tomu o nic víc, než francouzskému textu. Pokus hodit to celý do překladače taky selhal, a jediné co jsem z toho obdržela, byly dvě strany náhodných slov. Tak jsem celej můj rozbor postavila na těch asi třech větách, které jsem dokázala posbírat a uvidím. Moji spolužáci tomu prý taky vůbec nerozuměli, tak snad dobrý XD. Jinak jsem svou prací popsala 6 stran, což považuji za opravdový úspěch.
No a pak už se nic strašně zajímavého nedělo. Psali jsme z matiky a to bude propadák. víc bych to nerozváděla... Pak jsme dostávali známky z našeho projektu z angličtiny, na kterém jsme pracovali ve skupinách a z toho jsem dostala 17/20, tak dobrý. A taky jsme psali další věc z biologie, tak uvidím, co z toho vyleze :D.
Vlastně ještě další věci! Bavila jsem se s Luise (tady mojí nejlepší kámoškou) o tom, že se mnou musí jet někdy do Čech. Tak když všechno vyjde, mohla by se u nás v červnu ukázat!!! Pak se mi povedlo udržet se na monocyklu a ujet několik metrů, aniž by mě někdo musel držet za ruku! Dále se v Hradci koná YMCA ples, tak si to užijte! A asi poslední věc je, že by se měl v nějakých novinách objevit můj rozhovor, který se dá taky najít na stránkách školy. Tak kdybyste měli toho čtení málo, nechám vám tu a něj odkaz :)
No nic, já letím ještě něco udělat do školy a pak na tenis.
Mějte se fanfárově :)
https://www.gyoa.cz/skola/aktuality/ze-zivota-skoly/nase-studentky-ve-francii/
Poslední dobou se ocitám v časovém pressu, tak nebudu dlouze rozjímat nad zbytečnostma, a jdeme rovnou na tenhle týden.
Měla jsem možnost, vyrazit s mými cirkusovými spolužáky na další kulturní akci, tentokrát šlo o nějaké tanečníky z Kanady. Musím se přiznat, že nějaké poselství toho vystoupení mi uteklo. Prostě jsem vůbec nepochopila, o co tam šlo, ale když jsem se pak doptávala kamarádek, říkaly, že taky nemají nejmenší tušení. Ale co, bylo to zajímavý a vlastně se mi to líbilo :D.
Taky se celý týden dost motal kolem úkolu z francouzštiny, který jsme sice dostali už před prázdninami, ale odevzdat jsme ho měli až tento čtvrtek. No... Dostali jsme čtyři texty, každý na dvě strany, a společně s nimi i papír s otázkami, na které jsme měli odpovědět a pak s jejich pomocí ty texty rozebrat. Náš úkol měl mít minimálně 4 strany, v lepším případě víc. Jednalo se o texty z počátku 19. století až po druhou polovinu 20. století. Tomu nejstaršímu jsem nerozuměla. Hledala jsem to anglicky, s tím, že by to mohlo pomoct. Našla jsem to jen v audioverzi, a nerozuměla jsem tomu o nic víc, než francouzskému textu. Pokus hodit to celý do překladače taky selhal, a jediné co jsem z toho obdržela, byly dvě strany náhodných slov. Tak jsem celej můj rozbor postavila na těch asi třech větách, které jsem dokázala posbírat a uvidím. Moji spolužáci tomu prý taky vůbec nerozuměli, tak snad dobrý XD. Jinak jsem svou prací popsala 6 stran, což považuji za opravdový úspěch.
No a pak už se nic strašně zajímavého nedělo. Psali jsme z matiky a to bude propadák. víc bych to nerozváděla... Pak jsme dostávali známky z našeho projektu z angličtiny, na kterém jsme pracovali ve skupinách a z toho jsem dostala 17/20, tak dobrý. A taky jsme psali další věc z biologie, tak uvidím, co z toho vyleze :D.
Vlastně ještě další věci! Bavila jsem se s Luise (tady mojí nejlepší kámoškou) o tom, že se mnou musí jet někdy do Čech. Tak když všechno vyjde, mohla by se u nás v červnu ukázat!!! Pak se mi povedlo udržet se na monocyklu a ujet několik metrů, aniž by mě někdo musel držet za ruku! Dále se v Hradci koná YMCA ples, tak si to užijte! A asi poslední věc je, že by se měl v nějakých novinách objevit můj rozhovor, který se dá taky najít na stránkách školy. Tak kdybyste měli toho čtení málo, nechám vám tu a něj odkaz :)
No nic, já letím ještě něco udělat do školy a pak na tenis.
Mějte se fanfárově :)
https://www.gyoa.cz/skola/aktuality/ze-zivota-skoly/nase-studentky-ve-francii/
neděle 12. ledna 2020
12. 1. Čtrnáctý a patnáctý týden
Protože jsem z Francie před Vánocemi odjela, aniž bych se vám nějak ozvala, musím to dohnat. A zároveň bych taky měla dodat nějaké informace o právě končícím týdnu. Tentokrát to ale vážně bude jen rychlovka.
Ze čtrnáctého týdnu už si toho ani moc nepamatuju, protože je to přeci jen nějaká doba. Co mi ale v paměti utkvělo, byl rozhodně večírek, který se konal na intru. Když nám řekli, že si máme vzít masky, tak jsem se zděsila. Bavila jsem se o tom s Ajuškou a nakonec jsem něco vytvořila. Na čelenku jsem si tavící pistolí nalepila tenisku, vzala jsem si obří růžovou mikinu, kterou mi půjčila moje "ségra" a šla jsem reprezentovat Českou republiku, jako "žvejkačka na botě". Nemáte zač... Ale docela jsem tím zabodovala XD.
No a teď k tomuhle týdnu (já říkala, že to bude rychlý XD). V pondělí ráno jsem opustila své malebné české městečko a v úterý večer dorazila k mé francouzské rodině. Jo, ta cesta byla trochu delší, ale rozhodně za to stála. Vlastně to byla nejlepší jízda autobusem, jakou jsem zatím zažila. Atmosféra, která tam panovala byla k nezaplacení. Celou noc jsem nespala a když se začalo rozednívat, začaly se od řidičů nezastavitelným proudem valit nadávky a vulgarizmy. Vzhledem k tomu, že jsem do tohohle vozu nasedla až v Německu, pochybuji, že tam se mnou jel ještě nějaký Čech. Kromě mě a našich řidičů. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se to děje. Pak ale začali děsně nadávat navigaci a bylo jasný, že bloudíme. Já vím, že to ode mě asi bylo trochu netaktní, ale já se skvěle bavila. Taková slovní spojení, jaká tam lítala jsem v ještě neslyšela. Asi po půl hodině se začaly ozývat znepokojené hlasy mých spolucestujících a palba nadávek od řidičů ještě zesílila. No, já zadržovala smích, jak jen to šlo... Dvě hodiny jsme se motali Lucemburskem. A aby toho nebylo málo, tři hodiny jsem potom ještě čekala na vlak (stááávky.).
Ve středu jsem šla normálně do školy. Když jeden můj kamarád kdysi brigádničil přes noc a pak chodil normálně do školy, říkal mi, že je další den úplně mimo, ale že je to vtipný. Jeho odolnost mu rozhodně závidím. Středu jsem dala bez problémů, ale ve čtvrtek jsem byla celý den ve škole s teplotou. Pátek byl lepší, ale teplot jsem se pořádně zbavila až včera... Pecka. Ale co... Za tu jízdu busem to stálo.
Vzhledem k mému kurýrování jsem včera vynechala tenis, ale rýsuje se tu, že bych možná mohla chodit středy odpoledne hrát basket. A taky mě za dva týdny čeká další akce se skautem. :D
Tak čus, ozvu se zas za týden :D
Ze čtrnáctého týdnu už si toho ani moc nepamatuju, protože je to přeci jen nějaká doba. Co mi ale v paměti utkvělo, byl rozhodně večírek, který se konal na intru. Když nám řekli, že si máme vzít masky, tak jsem se zděsila. Bavila jsem se o tom s Ajuškou a nakonec jsem něco vytvořila. Na čelenku jsem si tavící pistolí nalepila tenisku, vzala jsem si obří růžovou mikinu, kterou mi půjčila moje "ségra" a šla jsem reprezentovat Českou republiku, jako "žvejkačka na botě". Nemáte zač... Ale docela jsem tím zabodovala XD.
No a teď k tomuhle týdnu (já říkala, že to bude rychlý XD). V pondělí ráno jsem opustila své malebné české městečko a v úterý večer dorazila k mé francouzské rodině. Jo, ta cesta byla trochu delší, ale rozhodně za to stála. Vlastně to byla nejlepší jízda autobusem, jakou jsem zatím zažila. Atmosféra, která tam panovala byla k nezaplacení. Celou noc jsem nespala a když se začalo rozednívat, začaly se od řidičů nezastavitelným proudem valit nadávky a vulgarizmy. Vzhledem k tomu, že jsem do tohohle vozu nasedla až v Německu, pochybuji, že tam se mnou jel ještě nějaký Čech. Kromě mě a našich řidičů. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se to děje. Pak ale začali děsně nadávat navigaci a bylo jasný, že bloudíme. Já vím, že to ode mě asi bylo trochu netaktní, ale já se skvěle bavila. Taková slovní spojení, jaká tam lítala jsem v ještě neslyšela. Asi po půl hodině se začaly ozývat znepokojené hlasy mých spolucestujících a palba nadávek od řidičů ještě zesílila. No, já zadržovala smích, jak jen to šlo... Dvě hodiny jsme se motali Lucemburskem. A aby toho nebylo málo, tři hodiny jsem potom ještě čekala na vlak (stááávky.).
Ve středu jsem šla normálně do školy. Když jeden můj kamarád kdysi brigádničil přes noc a pak chodil normálně do školy, říkal mi, že je další den úplně mimo, ale že je to vtipný. Jeho odolnost mu rozhodně závidím. Středu jsem dala bez problémů, ale ve čtvrtek jsem byla celý den ve škole s teplotou. Pátek byl lepší, ale teplot jsem se pořádně zbavila až včera... Pecka. Ale co... Za tu jízdu busem to stálo.
Vzhledem k mému kurýrování jsem včera vynechala tenis, ale rýsuje se tu, že bych možná mohla chodit středy odpoledne hrát basket. A taky mě za dva týdny čeká další akce se skautem. :D
Tak čus, ozvu se zas za týden :D
sobota 11. ledna 2020
PRVNÍ TRIMESTR
Tak dámy a pánové, je to tady! Nechápu jak se to mohlo stát, ale vážně už mám třetinu pobytu za sebou. První trimestr sice oficiálně skončil ještě před Vánoci, nicméně určitě všichni chápete, že během prázdnin se toho moc vyplodit nedá. :D
První čtyři měsíce hodnotím asi nejlépe jak to jde. Nebo alespoň velmi vysokou známkou. Než jsem odjela, ani jsem neměla takový strach. jen občas to na mě prostě padlo (jako například na táboře, kde jsme jednou zpívali, nějakou písničku o odvaze... no to je pak průšvih). Spíš se ale nejednalo tolik o strach, jako o smutek, že propásnu jeden rok s mými českými kamarády (a rodinou. samozřejmě. XD). Začala jsem se pořádně bát, až když jsem v autě minula ceduli, že za padesát kilometrů dorazím do cíle. Jooo, naskakuje mi husí kůže ještě teď. Nicméně pokud se někdo ve vašem okolí bude chystat na nějaký podobný pobyt, vyvarujte se prosím tématu "strach", protože je dost možné, že ten člověk je v pohodě, ale po konverzaci, čeho všeho byste se báli vy, nad tím samozřejmě taky začne dumat a začne se bát. Nicméně se samozřejmě ukázalo, že rodina je naprosto skvělá a všechno je v pohodě.
Teď mě napadá, že jsem nic nenapsala o pohovoru, kterým jsem procházela. To pro mě byl asi největší strašák, protože jsem věděla, jak je to důležité. Díky bohu, jsem nemusela psát DELF A2, protože si myslím, že kdybych ho musela psát, ani by mě k žádnému pohovoru nepustili. Vůbec nechápu jak se to stalo, ale i přesto, že jsem ze sebe během rozhodující hodiny skoro nevymáčkla kloudnou větu, tak jsem prošla. Takže pokud vás to taky někdy bude čekat, tak se snažte tolik nenervovat (já vím, že to skoro nejde, ale aspoň to zkoušejte :)) a prostě předveďte to nejlepší, co zrovna dokážete. U mě i to nejlepší bylo žalostný, ale údajně mě zachránila snaha a motivace XD. Kvůli mojí pokulhávající francouzštině se krajská komise rozhodla, umístit mě znovu do prváku, aby mi to usnadnili. No a když jsem se po měsíci a půl vrátila domů na prázdniny, paní profesorka na francouzštinu říkala, že se jí někdo z té komise ptal, jak se mi daří, protože si nebyli úplně jistí, jestli dělají dobře, že mě pouští, protože se báli, abych to se svou francouzštinou nějak zvládla. Tak to by asi k popisu jazykové bariéry stačilo, a jdeme dál.
Škola byla vlastně dost v pohodě. Protože jsem šla do nově vzniklé třídy, bylo mnohem jednodušší zapadnout. Hned první týden jsem se začala "bavit" s mými kamarádkami a jsem za to samozřejmě hrozně ráda. Mojí největší motivací bylo dělat všechno jak nejlépe to jde. Prostě jsem se snažila nevyužívat nálepky studenta z cizí země, ale všechno dělat jako ostatní. Mým nejlepším kamarádem se okamžitě stal kapesní slovník, bez kterého jsem nedala ani ránu.
Co se nějakého stesku po domovině týče, tak v mém případě to za celou dobu nebylo nějaké velké téma. Prostě občas ukápla slza, ale u toho to prostě skončilo. O žádné deprese nebo tak prostě nešlo. Spíš jen o příležitostný slabý chvilky :).
Další zajímavá otázka (kterou jsem si položila sama... XD) se týká mého posunu v jazyce. Je možné, že každý to bude mít jinak, a mluvím tady pouze o svých zkušenostech. Každopádně před cestou mi někdo říkal, že po 14 dnech se s tou francouzštinou sžiji a ani mi to nepřijde. V Praze nějaké holky, co tímhle programem prošly, říkaly, že po měsíci už prostě rozumíte prakticky všemu... No, z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to naprostá blbost. Možná když do ciziny odjíždíte a máte už nějakou úroveň, tak je klíďo možný, že to u vás bude takhle probíhat. Nicméně po měsíci to u mě asi lepší bylo, ale stejnak jsem bez slovníku nemohla vyrazit mezi lidi. Když jste takhle izolovaní od světa, kde lidem rozumíte a kde se normálně domluvíte, a musíte žít někde, kde nemáte tušení na co se vás ptají a i kdybyste tušili, tak nemůžete odpovědět, donutí vás to hodně přemýšlet nad totálníma .......... Takže když jsem po měsíci žádný zázračný obrat nepocítila, začala jsem dumat, co je se mnou špatně a jestli nejsem nějaká natvrdlá, nebo opožděná... No pak mi ale teta řekla, že kdybych měla rozumět hned po měsíci, neměla bych důvod, zůstávat tam celý rok. Tak jsem v duchu zatleskala všem, kdo francouzštinu pochytili takhle rychle a sama jsem si řekla, že budu dělat co se dá, ale že mám ještě času dost a že je zbytečné se tím stresovat. No a nějaké prozření (jestli se tomu tak dá říkat) jsem zažila asi týden před Vánočními prázdninami, když jsem seděla v lavici a najednou mi došlo, že už se nějak nemůžu vymlouvat, že jsem třeba zadání písemky nerozuměla, protože vlastně už téměř všemu rozumím. Ale ano... Trvalo mi to asi 3 měsíce.
První čtyři měsíce hodnotím asi nejlépe jak to jde. Nebo alespoň velmi vysokou známkou. Než jsem odjela, ani jsem neměla takový strach. jen občas to na mě prostě padlo (jako například na táboře, kde jsme jednou zpívali, nějakou písničku o odvaze... no to je pak průšvih). Spíš se ale nejednalo tolik o strach, jako o smutek, že propásnu jeden rok s mými českými kamarády (a rodinou. samozřejmě. XD). Začala jsem se pořádně bát, až když jsem v autě minula ceduli, že za padesát kilometrů dorazím do cíle. Jooo, naskakuje mi husí kůže ještě teď. Nicméně pokud se někdo ve vašem okolí bude chystat na nějaký podobný pobyt, vyvarujte se prosím tématu "strach", protože je dost možné, že ten člověk je v pohodě, ale po konverzaci, čeho všeho byste se báli vy, nad tím samozřejmě taky začne dumat a začne se bát. Nicméně se samozřejmě ukázalo, že rodina je naprosto skvělá a všechno je v pohodě.
Teď mě napadá, že jsem nic nenapsala o pohovoru, kterým jsem procházela. To pro mě byl asi největší strašák, protože jsem věděla, jak je to důležité. Díky bohu, jsem nemusela psát DELF A2, protože si myslím, že kdybych ho musela psát, ani by mě k žádnému pohovoru nepustili. Vůbec nechápu jak se to stalo, ale i přesto, že jsem ze sebe během rozhodující hodiny skoro nevymáčkla kloudnou větu, tak jsem prošla. Takže pokud vás to taky někdy bude čekat, tak se snažte tolik nenervovat (já vím, že to skoro nejde, ale aspoň to zkoušejte :)) a prostě předveďte to nejlepší, co zrovna dokážete. U mě i to nejlepší bylo žalostný, ale údajně mě zachránila snaha a motivace XD. Kvůli mojí pokulhávající francouzštině se krajská komise rozhodla, umístit mě znovu do prváku, aby mi to usnadnili. No a když jsem se po měsíci a půl vrátila domů na prázdniny, paní profesorka na francouzštinu říkala, že se jí někdo z té komise ptal, jak se mi daří, protože si nebyli úplně jistí, jestli dělají dobře, že mě pouští, protože se báli, abych to se svou francouzštinou nějak zvládla. Tak to by asi k popisu jazykové bariéry stačilo, a jdeme dál.
Škola byla vlastně dost v pohodě. Protože jsem šla do nově vzniklé třídy, bylo mnohem jednodušší zapadnout. Hned první týden jsem se začala "bavit" s mými kamarádkami a jsem za to samozřejmě hrozně ráda. Mojí největší motivací bylo dělat všechno jak nejlépe to jde. Prostě jsem se snažila nevyužívat nálepky studenta z cizí země, ale všechno dělat jako ostatní. Mým nejlepším kamarádem se okamžitě stal kapesní slovník, bez kterého jsem nedala ani ránu.
Co se nějakého stesku po domovině týče, tak v mém případě to za celou dobu nebylo nějaké velké téma. Prostě občas ukápla slza, ale u toho to prostě skončilo. O žádné deprese nebo tak prostě nešlo. Spíš jen o příležitostný slabý chvilky :).
Další zajímavá otázka (kterou jsem si položila sama... XD) se týká mého posunu v jazyce. Je možné, že každý to bude mít jinak, a mluvím tady pouze o svých zkušenostech. Každopádně před cestou mi někdo říkal, že po 14 dnech se s tou francouzštinou sžiji a ani mi to nepřijde. V Praze nějaké holky, co tímhle programem prošly, říkaly, že po měsíci už prostě rozumíte prakticky všemu... No, z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to naprostá blbost. Možná když do ciziny odjíždíte a máte už nějakou úroveň, tak je klíďo možný, že to u vás bude takhle probíhat. Nicméně po měsíci to u mě asi lepší bylo, ale stejnak jsem bez slovníku nemohla vyrazit mezi lidi. Když jste takhle izolovaní od světa, kde lidem rozumíte a kde se normálně domluvíte, a musíte žít někde, kde nemáte tušení na co se vás ptají a i kdybyste tušili, tak nemůžete odpovědět, donutí vás to hodně přemýšlet nad totálníma .......... Takže když jsem po měsíci žádný zázračný obrat nepocítila, začala jsem dumat, co je se mnou špatně a jestli nejsem nějaká natvrdlá, nebo opožděná... No pak mi ale teta řekla, že kdybych měla rozumět hned po měsíci, neměla bych důvod, zůstávat tam celý rok. Tak jsem v duchu zatleskala všem, kdo francouzštinu pochytili takhle rychle a sama jsem si řekla, že budu dělat co se dá, ale že mám ještě času dost a že je zbytečné se tím stresovat. No a nějaké prozření (jestli se tomu tak dá říkat) jsem zažila asi týden před Vánočními prázdninami, když jsem seděla v lavici a najednou mi došlo, že už se nějak nemůžu vymlouvat, že jsem třeba zadání písemky nerozuměla, protože vlastně už téměř všemu rozumím. Ale ano... Trvalo mi to asi 3 měsíce.
Pro mě nejtěžší chvíle nastaly, asi když jsem se vrátila po prvních prázdninách. Nevím, jestli to bylo nějak spojené se steskem, s něčím takovým, nebo prostě jsme toho měli ve škole hodně... Netuším. Každopádně to byly takové mizerné dva týdny, které ale pominuly a už to bylo zase v pohodě.
A blížíme se do finále. Moje známky. Každý si o nich může myslet svoje, já mám ze sebe ale radost, protože jsem to z ničeho vytáhla skoro na třídní průměr (hlavní zásluhu na tom má můj nejlepší kamarád - slovník). V šesti předmětech jsem přesáhla třídní průměr (tělocvik, francouzština(?!), děják-zemák, matika, občanka, biologie), ve třech jsem ho nedosáhla (2. občanka, fyzika-chemie, informatika) a ve dvou předmětech jsem nebyla známkovaná (Angličtina, hudebka). Můj průměr na konci prvního trimestru byl 12,16. Třídní průměr všech známek byl 12,25. Což znamená, že mi to uteklo jen o kousek, ale i tak mám radost, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Moje cíle do příštího trimestru jsou dva. Mít lepší průměr než bude ten třídní, a aspoň jednou se přihlásit na čtení zadání, nebo nějakého článku z učebnice před celou třídou.
Tak mi prosím držte palce a pokračujte ve čtení tohohle blogu, protože mám vždycky děsnou radost, když mi pak někdo řekne, že to každý týden sleduje :D
Tak se mějte hezky a PA!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)